Dřevěnický Rykot

18.07.2011 – 10:57 am

Tento víkend jsem si za SK Vlaška střihnul horský triatlónek Dřevěnický Rykot za humny v Dřevěnicích u Jičína. Podle propozic se jednalo spíše o sprint závod – 0,4 – 21 – 4, horská kola. Minulý víkend jsem zajel místní Břístevský triatlon, který pořádá banda kamarádů z Rožďalovic a okolí, jako rozcvičku a tak jsem si řekl, že je čas podívat se, jak do dělají místní borci.

Nemohlo to začít lépe – po Břístvi mě krásně bolelo koleno, na nějaké trénování nebyl čas (byl jsem se jenom lehce proběhnout na asi 10km po okolí), v pátek jsem si sjel do opravny, kde mi přihnuli přesmykač, takže začal trochu přesmykovat i na nejmenší tác a vyměnili brzdové destičky v přední brzdě, takže jsem normálně začal brzdit. Na Břístvi mi došlo, když jsem zastavil natvrdo o spadlý strom předním kolem, že s tou brzdou musím něco udělat.

Jinak letošní příprava je z mé strany žalostná. Naběháno nějak mám, ale na kole jsem letos ujel už asi 100km a těsně před Bříství jsem naplaval asi 2 km – polovinu standardního tréningu v loňském roce.

Na Rykot jsem se ale těšil, fotky ze závodu vypadaly sympaticky, trasa z mapy rovněž. V sobotu jsem si sbalil svých pět švestek a vyrazil do Dřevěnic. Přivítala mě milá, takořka domácí atmosféra. Sokol Dřevěnice má něco z Vlašky – co do formy i obsahu. Po registraci jsem se přesunul do depa u rybníka Hlíza a našel jsem si až úplně vzadu místečko na stojanu. Místa nebyla číslovaná a nakonec jich bylo i málo, takže kola byla poseta různě kolem.

Šel jsem se ještě rychle zoběhat po trase horského kola, abych věděl, co mě čeká na prvních metrech. Červené šipky označující běžeckou trasu, které vedly kamsi nahoru po skále jsem ignoroval – to bude jistě omyl a vše se vysvětlí. I trasa pro horská kola vedla v prvních metrech do nepříjemně prudkého kopce. Usoudil jsem, že to bude na preventivní protikřečový octík hned jak vylezu z vody.

Vrátil jsem se akorát na start žen a dívek. Rybníček bahňáček už byl zvlněn rozplavávajícími se borci, děvčata seřazena na hrázi. Po slavnostním hvizdu holky odstartovaly směr bóje a my sledovali, co se bude dít. 4 minuty po nich startovali veteráni, my – normální chlapi – jsme startovali s 8 minutovým zpožděním. Holky plavaly okolo bóje, a, hurá, na kolík na druhém břehu. První borka, vylezla z vody, kde se poslední metry brodila bahnem, oběhla kolík a hupla do vody rovnou ze břehu. Dav zašuměl. Borka se ale zvedla, ukázalo se, že hodila šipku do místa, kde je vody ani ne po kolena, ale na štěstí se zapíchla do bahna, a pokračovala zpátky k hrázi – dobře to dopadlo. To jsme už pomalu startovali my.

S hvizdem píšťalky jsem hopnul do vody a nastala klasická mela, kdy mi někdo několik temp lezl na záda a chvíli jsem zase lezl na záda někomu já. Když jsem plaval okolo bójky, vypadalo to, že mi všichni odplavali a já se potácím někde na chvostu. Asi ve dvou třetinách cesty ke kolíku jsem si všiml, že jsem jediný,kdo plave, ostatní se snažili běžet – záhy jsem nahmatal rukama bláto a došlo mi proč. Delfínoidními přískoky jsem se brodil bahnem a když jsem obíhal kolík, tak jsem se trochu rozhlédl – byl jsem na chvostě vedoucí skupiny, to nebylo tak špatné. Probrodil jsem se bahnem zpátky do vody a po několika kolizích s člověkem, co plaval zhruba stejně rychle, jsem se dohrabal až k hrázi.

Protože mezi depem a hrází byla štěrková cesta, mely mnozí borci botky připravené i s ručníky už na hrázi. Tím jsem ostentantivně pohrdnul a přeťapkal do depa, nandal botky. Ještě sice nemám triatlonový drez (ale už je objednaný!!), ale osvědčilo se mi plavat ve starých cyklo elasťácích. Odpor vody je znát, ale přežít se to dá a s převlíkáním se člověk opravdu nezdržuje. Takže ponožky, botky, octík, brejle, helma. Rukavice mám v kapsách v trikotu – nasadím je, až bude klidnější úsek – a vzůru do kopce.

No, klasika, co jsem nahrabal při plavání, o to jsem přišel při stoupání. A při dalším dalším stoupání jsem se propadal hloubš a hloubš. Asi jsem už starej. Alespoň že cesty byly široké, takže mě mohli ostatní celkem pohodlně objíždět. Cesta vedla v podstatě výhradně lesem. Trochu blátíčka bylo, trochu písečku. Celá cesta byla skvěle značená, včetně nebezpečných míst. Na některých sjezdech dokonce stáli dobrovolníci s píšťalkami a dávali jasně najevo, proč tam stojí. U jednoho takového sjezdíku jsem si asi 3 metry za takovým upozorňovačem s gustem těch pár šutříků přeskočil, abych v zápětí po dopadu zjistil, proč tam pískal – ohromný šutry, který se fakt nedaly jet nad 20km/h. Dobržďoval jsem stoje na předním kole (nové destičky se hodily) – dobře do dopadlo. Přibližně od té chvíle se datuje zvláštní zvuk v zadním kole – doufal jsem, že to je jenom jeden drát (byl).

V podstatě celou první polovinu jsme stoupali na kopec Kumburk, abychom druhou polovinu mohli jet dolů. Celou první polovinu mě tedy lidi předjížděli (ale pár holek jsem taky dal :-P) a druhou už mě jich tolik nepředjelo. Sjezdy z Kumburka opět super – široké, přehledné, rozdhodně ne nudné. Na přejezdech na silních dobrovolníci, v ostrých zatáčkách dobrovolníci – skvělá organizace. Přes kořeny jsem se dokodrcal do depa, zahodil helmu, nazul botky a vyrazil na ten běh. Na cyklo rukavice nakonec nedošlo.

Tak přece jenom to nebyl omyl – běželo se do fakt hnusného kopce. Tedy spíš se lezlo po všech čtyrech. Nahoře sice byla občerstvovačka, tu jsem v podstatě vynechal – byl jsem napitej ještě z kola. Pak se běželo nějak po rovině a samotného mě překvapily dvě veci – že se mi běží celkem dobře, a že me zase někdo předběhl. Nechal jsem to být. Dávno už nezávodím abych se poměřil s ostatními, ale abych se poměřil se sebou.

Jenže jsem začal být na dohled závodníkovi, který mě vzal na kole a chvíli jsme okolo sebe kroužili, až mi na sjezdu (!) ujel (asi stárnu). V dalším kopci (opět nepříjemně prudká záležitost) jsem ho vzal, stejně jako kluka, co mě před chvílí předběhl a další dva závodníky. Jenomže hned po občerstvovačce se zase běželo do kopce a ten kluk měl zase víc sil. To snad není možný – 4km a tolik kopců. Pak se ale běželo už dolů. A já měl pocit, že asi budu zvracet. A to se mi nechtělo. Držel jsem s na dohled.

Seběhli jsme zpátky do Dřevěnic a následovala cílová rovinka. Nasadil jsem svůj pověstný finish a jeho náskok podstatně zkrátil. Jenomže pak mi nějak vypověděly nohy. Chvíli jsem držel tempo silou vůle, ale když jsem na zemi zahlédl nápis “200 m”, došlo mi, že ho už nedám, a tak jsem alespoň udržoval uctivý odstup. Dobrá zpráva – i přes to, že jsem se fakt snažil, se to tentokráte obešlo bez křečí.

Dorazil jsem do cíle v čase 1:32:05 – na začátku druhé půlky startovního pole.. Chvíli přemejšlel, jestli budu zvracet nebo jo, ale dobře do dopadlo. Po jablkách, melounu, ionťáku, troše relaxace jsme se přesunuli do Sokola. Následovalo pivečko, řízeček, vyhlášení výsledků (nehrychlejší 1:10, holky kolem 1:30 – těm ještě stačím, nejmladší závodníci 10 let!) a já se po chvíli zevlování vrátil k rodině.

Každopádně hodně moc hustá akcička a vřele doporučuju všem. Organizace skvělá, trasa skvělá, atmosféra skvělá. Účast zatím ne nad kapacitu (cca 100 lidí). Jediné co – voda v rybníce. Ale to je problém české krajiny obecně, ne jenom rybníčku Hlíza. Jsem rád, že jsem v okolí našel náhradu za Tvrďáka, na kterého jsem se letos “z rodinných důvodů” nedostal.

Share Button

Post a Comment