Plan4all je evropský projekt, zabývající se harmonizací územních plánů napříč EU. Idea je asi taková, že se ze všech národních územních plánů vytvoří jakási společná idea, která bude přes Evropu stejná, takže člověk z jednoho státu se v základu vyzná v plánu státu sousedního (pro konkrétní úlohy samozřejmě bude muset znát národná špecifíká, tohle je pro první orientaci). Teď vznikají datové modely a metadatové profily, první portál je na portal.plan4all.eu, ale opravdu jenom první nástřel.

Protože plan4all by měl přiblížit územní plány občanovi, mělo by i zadání takové připomínky být co nejjednodušší. Podle mě by se zadávání připomínek mělo odehrávat v následujících krocích:

1. Zveřejnění návrhu plánu na internetu (a samozřejmě obecní vyhláškou, či jaká je současná právní úprava). Samozřejmě jako mapové aplikace.
2. Občan by si měl vytvořit účet, pod kterým bude připomínky přidávat
3. Po přihlášení je mu nabídnut nástroj pro vložení připomínky. Uživatel by měl možnost zakreslit oblast, o kterou se mu jedná – bodově, liniově, polygonem, případně číslem parcely. Mohl by vložit textový popis své připomínky, případně nahrát dokumenty nebo fotografie s připomínkou související.
4. Po odeslání by se připomínka okamžitě zveřejnila na webové aplikaci s možností diskuze pro registrované(?), moderovaná (?) v každém případě veřejná.

Zpracování takto pořízené připomínky by mohlo probíhat následujícím způsobem

1. Patřičné orgány by měly přehled, které oblasti jsou nejvíce připomínkovány nebo diskutovány.
2. Vydání stanoviska by se kromě písemného vyrozumění mělo dít jak další příloha k připomínce, včetně grafického znázornění v mapě. Místně související připomínky by se mohly sdružit pod jednu. Historie připomínek by zůstala zachována.

Implementací uvedeného by došlo zcela jistě ke zpřehlednění a věřím že ke zjednodušení správy připomínek k plánu. Každý by viděl historii zrovna té své připomínky, přesně by bylo vidět kdo a kdy se jí zabýval a jaké rozhodnutí z toho nakonec pošlo.

Věřím, že i odpovědní úředníci by z práce měli větší potěšení (když je něco nakresleného v mapě, je to přece jenom přehlednější, než když jsou to lejstra) a snad by se ani nemuseli najímat brigádníci.

Tolik vize. Technologii máme (my – firma, stejně jako my – programátoři mapových aplikací). Napadne ale tímto směrem někoho odpovědného uvažovat, nebo by to bylo až moc transparentní?

PDF can be downloaded from http://gama.fsv.cvut.cz/data/geoinformatics/2009/geoinformatics-fce-ctu-2009-04.pdf

Content:

1. Bartoň R.: Custom OpenStreetMap Rendering – OpenTrackMap Experinence
2. Richta T., Hrubý M.: Dynamic object-oriented geospatial modeling
3. Charvát K.: Future of Open Source systems
4. Loewe P.: On scripting GRASS GIS: Building location-independent command line tools
5. Vohnout P., Cepický J.: OpenStreetMap over WMS
6. Růžička J.: Web Service Based on GeoTools in The Atlas of Fire Protection

Several steps have been provided, to get it working. And the main one is, that PyWPS runs with Jython as interpreter. My feeling is, that is is not Python anymore, but Java with Pythonish syntax. Anyway, it looks like little magic to me, but seems to be working. Documentation will follow soon.

Čůrej!

Přišly dvě CD, z nichž to první jako “klasické CD” v papírovém (tvrdý karton) obalu – pěkně barevné. Součástí bookletu jsou i noty (tomu říkám Open Source). Ale druhé CD – Kašpárek v rohlíku 2 – přišlo v obalu jako klasická LP deska! A vevnitř byla klasická LP deska! Ono tedy po bližším ohlodání jsem zjistil, že to není deska, ale černý papírový kotouč a na něm je nalepené CDčko, ale stejně – tomu říkám pořádný obal!

Obal Kašpárka 2

Takže to shrenem: za obsah 1* a za formu 1*. Jak už jsem psal, na stránkách mají všechny písničky v MP3, ale pořídit si CDčka se určitě vyplatí – už pro tu formu (nemluvě o podpoře dobrého projektu).

Jinak jsou tam i další skvělé kapely a písně. Viz například Pár mu jich dej! a malá ukázka.

I will stop now to compile custom packages, at least, until Ubuntu GIS will provide up-to-date packages, which are working. Many thanks to all Ubuntu-GIS people, they are doing a good job.

So, now, all who want to have up-to-date software, add

deb http://ppa.launchpad.net/ubuntugis/ubuntugis-unstable/ubuntu karmic main
deb-src http://ppa.launchpad.net/ubuntugis/ubuntugis-unstable/ubuntu karmic main

to your /etc/apt/sources.list file (works for jaunty too).

Nebylo by snazší, aby poslanci vykazovali prokazatelné náklady spojené s výkonem svého povolání a tyto jim byly propláceny, tak jak to děláme my všichni? Beztak mají asistentů, že generování práce pro ně musí být problematická práce. A nebo, ať si zcela transparentně zvednou plat a ten ať zdaní. Ale získat ušmoulaná 4 procenta z jejich “náhrad” do státní kasy (resp. v ní ušetřit) není skutečně nic jiného, než nesystémové populistické gesto. Voliči se nažerou a odměna (plat+náhrady+bonusy) jim zůstane celej.

Uvítal bych, aby se na příště plat poslanců odvíjel částečně od čísel státního rozpočtu – jako ve firmách – čím větší zisk, tím lepší plat. Vím, že příliš zjednodušuji, ale nějaký podobný princip by se mi líbil. A ne nesystémové zdaňování z logiky věci nezdanitelného.

Co mě ale skutečně deptá, je hudební redakce. V tomto případě nechodím daleko pro ostrá slova. Je to naprostá hrůza – co song, to neposlouchatelná patlanina. Patlanina úplně ze všeho – laciné aranžmá, slova nedávající za mák smysl (české i anglické). Za celý den proběhne asi 10 písniček, které bych neoznačil jako brak, ve směs od Queenů a podobných osvědčených kapel. Taky mám pocit, že se některé písničky opakují 2x za den – z čehož mi vychází, že hudební redakce se musí snažit, aby vyhrabala tak příšerné písničky, aby se tyto opakovaly JENOM 2x za den.

Mám po krk nekončeného omílání vykopávky Jandy, hledání Cesty Landy, českých předělávek anglických hitů a vůbec všeho. Nemám nic proti tomu, aby si tito lidé dělali muziku, která je baví, ale nechci jim na to přispívat ze svých koncesionářských poplatků. Je to hudba, která nevzdělává, nebaví, jenom ubíjí. Je přece tolik skvělých písniček, i popových, na které by nestačil týden, aby se otočily, ale na Radiožurnálu se ten výběr otočí ani ne za den! Slyšet každý den tu samou písničku ze 70 let, byť sebelepší, po dobu šesti měsíců (nebo jak často se obměňuje hudbení schema) – ale i několika let – to se jednomu zají. Vsaďte se, že o Vánocích bude zase zpívat Petr Kotvald, že si lehne pod smrček – položil bych ho tam sám, svázanýho, a pouštěl bych mu za trest jeho “písničky” – celej den a furt dokola – stejně jako jako celou hudební redakci – oni mají po šichtě padla, nebo jim stačí vypnout si sluchátka – ale co my? Uvítal bych službu nebo frekvenci – kde by se hudba vypnula a zbylo jenom mluvené slovo – když už se nezmůžou na poslouchatelné písničky, nebo je alespoň nebudou opakovat tak často.

Ája nakoupila některá levné CD s “hity” z každého roku od nakladatelství DNES. A teď máme doma rok 1979 – a já jsem na to přišel! V Radiožurnále mají udělaný výběr těchto dvaceti “písní” už dávno a točí je furt dokola. Málem mě zabilo, slyšet zase všechny ty “hity” a “pohodovou muziku”, co se hraje na Radiožurnále – opakuji, rok 1979! A moderna? Již zmiňovaný Janda, pějící o tom, že by chtěl spatřit nebe!

Chystal jsem se na to, že napíšu aplikaci, kde budeme moci hodnotit aktuálně vysílané skladby na Radiožurnálu, ale nevymyslel jsem, jak poznat, co právě hrají. Nemá někdo nějaký tip? Nechci přeladit, nemám kam!

Na sobotu byla hlášena tropická vedra, ale pár dní před tím bylo dost hnusně. Výsledkem byla prašná trať s několika lehce blátivými úseky. Řekl jsem si, že by bylo fajn se trochu před závodem rozjezdit, protože se znám – do optimální pohody se dostávám asi až na 20 km, ale to už je většinou pozdě a kromě toho už většinou nemůžu, protože to prvních deset kilometrů vždycky přepálím tak, že zbytek trasy málem nedojedu, nemluvě o celkovém umístění. Stihnul jsem asi deset kilometrů po silnici, pak jsem do sebe nakopal ještě pudink, který mi udělal teta Stáňa a vyrazil na start.

Na start krátké tratě se nás postavilo asi 470. Jenom za firmu Recoc nastoupilo devět lidí – mužský firemní tým, ženský firemní tým a smíšený firemní tým. U registrace s tím užili spoustu legrace, stejně jako při vyhlašování vítězů (“Recoc? To už tam ale jednou je?” “Správně, tohle je Recoc III.”). Srazili jsme se všichni na startu asi 45 minut před výstřelem a čekali, co se bude dít. Nedělo se nic, ale i tak nám čekání příjemně ubíhalo. Nervozita ani moc nestoupala, ale přibývalo lidí, zahušťoval se prostor, postupně jsme se přesouvali z pozice vedle kola na pozici na kole. Pak se ozvalo odpočítávání, výstřel a nic. Než se peleton rozjel, trvalo to dlouhé vteřiny. Čekal jsem, že někde na startu uvidím Áju, která nás měla za úkol všechny vyfotit. Nezahlídnul jsem ji a jak se později ukázalo, teta Stáňa ji odvedla na úplně jiné místo a obě se divily, že je tam tak málo lidí (jedna paní seděla na lavičce a nic nedělala). Startovní fotku tedy nemáme.

Vyrazil jsem na okruh. Ze začátku se jelo po asfaltu, peleton se pěkně trhal, dalo se rychle předjíždět, začínal jsem se zahřívat. Prvních pár kilometrů bylo fajn, trochu polní cesty, trochu silničky. Na 5 km mě předjel Kuba z Recocu a já si říkal, kdy přijdou ostatní, přece jenom stáli na startu asi metr za mnou, ale než se peleton rozjede, než se to tam všechno vecpe, může to být rozdíl i několik set metrů. Pak se začalo stoupat na Písek po asfaltce a já si asi tak ve dvou třetinách říkal, že je to nějaký dlouhý. Po cca 10 km jsem si vždycky cucnul enduro-snacku a doufal jsem, že to bude dobré. Na trati jsem s sebou měl taky zkumavku speciálního octíku, který mi sehnal Míla, že je to jako osvědčený antikřečový preparátek.

Když jsme se po nějakém delším stoupání vypotáceli na hřeben a já si říkal, že teď už jsme v podstatě na Písku – ta místa jsem znal detailně – a pomalu jsem se začínal těšit na občerstvovačku pod Pískem, odbočili jsme do lesa a po chvíli mi došlo, že výjezd na Písek teprve začal – pěkně hupky-dupky přes kořeny, kameny, pomalu pomalu po serpentýnách nahoru a nahoru. Cestou jsme potkali nějaké vandráky – krásný střet dvou světů: flanelové košile, zelené kalhoty, kanady (později barety, maskovací barvy, samopaly – znáte tyhle typy) vs. lykrové pestrorobervné oblečky, hi-tec kola, gelíky a jiné energetické doplňky. Poslední stoupák byl skutečně písčitý a byl jsem sestřelen z kola nekonečnou frontou. Nakonec jsem to s výkřikem “když už duatlon, tak duatlon” vyběhnul, a to jsem neměl dělat, protože mě nahoře chytla křeč do obou lýtek. Proklel jsem svoji pitomost a rozhodnul se, že to bude dobrý. Naštěstí následoval už jenom krátký přejezd a sjeeeezd. Z Písku je to tedy fakt vostrý. Cestu už lemovali borci s proraženými koly, ale pád jsem neviděl žádný. Za Pískem na mě někdo volá “… padá … “! Prohmatal jsem všechny kapsy, zkontroloval flašku, pumpičku, GPSku, všechno mám. “Co?” “Něco z tebe padá!” zkontroluju taštičku pod sedlem, adoprdele! Je otevřená. Klíče, montpáky, pláštěnka na kapsičku, lepení, všechno v čoudu. Jenom ta náhradní duše mi zůstala. Ale stejně nesmím píchnout, nemám jak sundat pláště. Já vůl – přesně vím, jak tu kapsičku zapnout, aby se neotevírala! Snad aby mi dodali optimismu, cestu stále lemovali borci s proraženými koly. Občerstvovačka – doplnit flašku (některé týmy měly na trati manželky s novými flaškami, ta moje nedorazila ani na start), banán a jede se dál.

Začalo stoupání po silnici. Přešlo ve stoupání po pěšince a nekončilo a nekončilo…. Nakonec z toho byl výjezd na Studený vrch. To mi došlo, když jsem se podíval nahoru a mezi stromy jsem zahlédl nekonečnou serpentinu tvořenou cyklisty. Nakonec jsem to nahoru vyfuněl. Fandové povzbuzují, pomáhá to. Na paloučku pod rozhlednou vidím akorát tátu a Zuznu, co se na nás přišli podívat, zrovna usedají k pikniku do trávy s pivíčkem (flaška je ještě orosená) a klobáskou. Říkám jenom “ahoj” a mizím z kopce dolu. Najednou jsme sám a nejsem si jistej, jestli vůbec jedu správně, ale asi jo, tady je šipka. Sjezd po asfaltce – nebrzdí se, jenom občas skáče přes svody vody. Postupně nastává další stoupání a je mi jasný, že je to Stožec. Ten je v pohodě – technicky vzato – ale kopec je kopec, vydupat se to musí. Nahoře další občerstvovačka – konečně! Flašku, “Ionťák, je tu něco sladkýho?”, rvu do sebe nějakou sušenku a na cestu beru dva banány – ještě kousek nahoru po asfaltce a jsem na Stožci. A tady to už zase znám – ten sjezd na Knížecí studánky jsem jednak kdysi jel na kole a jednak několikrát chodil pěšmo – tady se to dá pustit – kdo brzdí, prohrává! A taky že jooooo! Jenomže asi v jedné třetině si to štrádovaly nějaké holky na kolech v protisměru. Volám na ně, ať radši nejezdí a s hrůzou jsem si představil, kdyby to někdo nevychytal a došlo by ke srážce. Já měl v tu chvíli na tacháči něco k padesáti (nekoukal jsem), ale tenhle závod jedou i lidi bez pudu sebezáchovy!

Poslední kopec – Kazatelna. Už nemůžu. Začínám cítit stehna … chvíli přemýšlím … křeč do stehen? To tu ještě nebylo! Zatím to drží, ale mohla by i být, kdybych chtěl… Octík dávno vypitý (příště beru dvě tuby … aspoň!) nezbývá než vydržet. A sjezd z Kazatelny – už měl bolí ruce, sakra! Valíme k Papeži – bahnitý úsek a už následuje průjezd Dobříší. Perfektní organizace – auta stojí, my jedem. Kolem zámku – proč to najednou nejede? Vono je to okolo zámku do kopce? Jak to, že jsem si toho nikdy nevšimnul? Cílová rovinka – v poslední křeči a cíl s Ájou – našla mě. Nechám si odstřihnout čip z kola (Karlovi prý jednou odstřihli místo čipu tachometr, ještě že mám GPSku) a po chvíli koukání a melounovi jedu naproti ségře, cestou ještě zafandím Mílovi, co jel skoro v zápěstí a na Áďu čekám u Papeže. Spolu do dotáhneme až do vítězného konce.

Já měl celkový čas asi 2:52, celkově jsem byl asi 107 a ve své kategorii 33 – více než spokojenost. Ještě nepatřím do starého železa, jenom nepřepálit začátek! Překvapení roku: Holky vyhrály v kategorii ženských firemních týmů – mám ségru mistrovou České republiky v závodech horských kol! To se bude v Recocu (a všude jinde) slavit!

Výsledný dojem z akce tedy byl perfektní organizace, skvělá trasa, co nenudila a pro mě byla náročností “tak akorát”. Moc se mi líbil průjezd Dobříší, který mi přišel efektnější, než jarní cyklojízdy Prahou. Doprava se uzavírala občas, ale za to pěkných pár hodin, než dojela většina peletonu do cíle. Jediná vada bylo kapacitně nezvládnuté pozávodní občerstvení, ale to všichni vědí, poučí se z toho a nemá cenu se v tom dál patlat. “Kopec” nahoru k tetě Stáně do sprchy jsem proklel – nikdy před tím jsem si nevšiml, že je tak dlouhý a prudký.