42.195

10.05.2010 – 11:06 pm

Aktualizováno

Inu, mluvil jsem o tom dlouho. Velkou inspirací mi vždycky byl Majkl s Jardou, kteří TO (z dnešního pohledu “kdysi”) “dali”. Intezivně jsem se začal připravovat už v Trentu, kdy jsem běhal do kopce, ale potom mi do toho vlítla jistá nemoc – pamatuju se, jak jsem stál v nemocnici na Františku těsně po chirurgickém zákroku, popíjel jsem kávu se svými spolupacienty a konstatoval, že dneska se TO běží. Loni jsem se soustředil na úplně jiné věci, ale s postupujícím podzimem ve mě zrálo přesvědčení, že letos už to musí vyjít. Začal jsem trénovat s jasným cílem. Mé přesvědčení se změnilo v jistotu, když jsem si plácnul s bratrancem Martinem, že letos to dáme a když jsem potom k ježíšku obdržel od ségry certifikát se zaplaceným startovným, nebylo již cesty zpět a já se začal připravovat s konkrétním úkolem, který už byl přede mnou.

Naplánoval jsem si 3x týdně tréning. Postupně jsem se dostal na 50-60km týdně, vždy po 20km. Kdysi jsem 30km běhal, ale tentokrát jsem se k tomu neodhodlal – půlmarathony jsou ale taky slušná dávka, obzvláště když při tom běháte na Říp. Dávky se mi dařily celkem držet, jenom 14 dní před akcí jsem si střihnul na Dobříši jarní běh pro zdraví (10km/01:40), pak jsem ale byl služebně mimo a fakt tam nešlo běhat. Ale furt dobrý. Poslední tréning v úterý, ve čtvrtek jsem z Dejvic běžel na Výstaviště pro číslo na veletrh. Cestou jsem se patřičně zpotil, následně jsem poněkud prochladl … zkrátka následující tři dny jsem se rozmýšlel, jestli budu mít kašel nebo nebudu mít kašel. Ještě teď trochu chrchlám…

Výstava byla každopádně hodnotná. Kromě trička, batohu a nezbytného čísla jsem se obohatil o návod, jak a kdy do sebe kopat energetické gelíky, dva jsem promtně koupil spolu s tabletkami na křeče a u stánku s ponožkami jsem si nechal vysvětlit, jaké že nové technologie při výrobě ponožek jsou dneska trendy (vlákna iodidu stříbra, zesílená pata a ochrana kotníků, tenčí nárt pro lepší provětrávání, …) jedny jsem za skoro dvě stě koupil, že se jako uvidí. Pokecal jsem s pány od firmy Mizuno o botkách, protože moje rok a půl staré Adidasky se pomalu poroučejí. Uklidnili mě, že botky mají vydržet rok. To mě tedy uklidnil…

Den D -2: odpočinek (čili práce), kašel se nelepší. Jím těstoviny a kuřecí maso. Máme doma 40 flašek vína – jsem čistý.

Den D -1: lehký tréning s Chlupem v Milíčáku. Kašel se nelepší, ale taky nehorší. Jím v podstatě jenom těstoviny. Zdálo se mi, že jsem zaspal start. Večer zkouším různé varianty kraťasů a trenýrek a přemýšlím, z čeho budu odřenej nejmíň. Vyhrály to ty nejolezlejší teplákové trenýrky, které mám. Večer přišla SMS od ségry, která to celý spískala a teď je na kurzu jízdy na horských kolech: “Máme přednášku o výživě před závodama a během závodů. Takže k snídani žádný bílkoviny!”

Den D: Ráno jsem ani dospat nemohl. Proběhl jsem se s Chlupem – koukal trochu divně, takhle brzo po ránu ještě se nikým neběhal. Snažím se do sebe natlačit misku vloček s vodou – je mi nějak blbě a mám strach, aby nebyly plesnivý a já se nezhroutil v křečích na pátém kilometru. Nakonec do sebe cpu ještě nějakou speciální kašičku “před aktivitou”. Poslední pomazání, obléknutí se rovnou do závodního. Naskládal jsem na sebe všechny gelíky a tabletky tak, aby se okolo mě při běhu nemlátily a volným klusem jsem vyrazil směr metro.

Tam se už scházeli převážně mládenci s modrými batůžky s výmluvným datumem, ze kterého bylo patrno, že máme společnou cestu. Do metra přistoupil kamarád Mirek, který mě kdysi hecoloval (ještě před nemocí) ať na to du, takže jsme si měli o čem povídat.

U vstupu do šaten jsme se rozešli a já už hledal bratrance Martina. Cesta k šatnám byla beznadějně ucpaná – já byl převlečený, Martin provedl striptýz v koutečku a po chvilce prodírání davem se nám podařilo odevzdat batohy do šaten. Hurá, na start.

Šli jsme totálně zabetonovaným Staromákem totálně zabetonovanou Celetnou až skoro k Prašné bráně, kde byl koridor nás – prvoběžců. Nervozita stoupala. Dostavili se všechny správné pocity před startem: chtělo se mi na záchod (ráno jsem ze sebe něco vytlačil, ale mohlo to být lepší), chtělo se mi zvracet. Organizátoři mi nabrali kotník železnou zábranou a měl jsem žízeň. Martin vyprávěl, jak ho ráno na zastávce autobusu nějaký spoluběžec oslovil: “Máš náplasti na bradavky?” a při nechápavém výrazu Martinových očí mu je vnutil. “A hádej, kde je mám!”, pravil Martin a hlavou pohodil směrem k šatnám. Skupina před námi se najednou posunula dopředu – my za ní. Z oken mávali lidi – v jednom okně to vypadalo na přerušený velmi, velmi, bujarý mejdan, který vlastně ani nepřerušili. Dav se opět rozešel, a šlo se volným krokem a začala k tomu hrát Smetanova Vltava, zkrátka Marathon začal. A za chvíli jsme se i rozeběhli, takže jsme startem probíhali zhruba v čase 00:09:a nějaký drobný.

Vyrazili jsme s Martinem bok po boku Pařížskou. Cíl byl jasný: být rychlejší, než Luboš. Luboš se totiž před už pár lety s Martinem vsadil, že to dá. Lehce potrénoval a jsa bývalý horolezec to dal – v čase nijak oslnivém, ale rozhodně ne zahambujícím. Na to, že je již několik desítek let praktikující kancelářskou krysou a ve volných chvílích chalupářem, slušný výkon! Teď byla řada na nás. Proplétali jsme se davem a předbíhali další a další závodníky. Nálada byla skvělá, běželo se lehce, kapely hráli. Občas jsem mu trochu utekl, vždycky mě dohnal. Přeběhli jsme Vltavu a proplétali jsme se uličkami okolo Malostranské. Když jsem se vrátili k Vltavě, najednou byla první občerstvovačka a já zjistil, že už jsem vlastně za ní a že k dispozici jsou už jenom houbičky s vodou. Sakra! No, aspoň jsem si namočil šátek. “Stihnul’s tu občerstvovačku?” houknul jsem na Martina “Ne!” jasná odpověď, “no nic, 10 kilometrů vydržíme!” jasně že jo!

Fakt zvláštní pocit. V místech, kde se nezřídka hrkám autem rychlostí, se kterou bych se mohl kvalifikovat na šnečí závody, teď nejsou auta žádná (jenom nasupení řidiči v protisměru – jejich problém, dneska je to tady naše) a já teď valím spolu s davem osmi tisíc lidí, jako rozbouřená řeka, připraven všechno co mi přijde do cesty smést. U Vltavské předbíhám chlápka, co má na zádech nápis “Dnes běžím maraton číslo 372!” Ten snad nedělá v životě nic jinýho. “Tak co? Další čárka?” pokouším se navázat konverzaci. “To ještě není jistý!” odpovídá chlap a je mi jasný, na rozdíl ode mě ví, co nás čeká.

V Libni svkělá bubnovací kapela – úplně mě polilo a nabilo. Tuhle občerstvovačku už jsem nepropás’, dal jsem si vodu a jonťák – to znám z kola, to se nesmí podcenit. Valíme přes most a zpátky do centra. Před Husákovým tichem televizní kamery. Lidi mávají, všude samé úsměvy. Máme za sebou prvních deset kiláků. Dáváme další občerstvovačku, kopu do sebe první gelík. Těsně před tunelem je dechovka – konferenciér a asi i zpěvák povzbuzuje, co se do nás vejde a my mizíme v tunelu. Italové spustí zpěv, ten se nese tunelem a všechno rezonuje. Asi v půlce je najednou zúžení a nastává střídačka štafet. Majk, kamarád z Dobříše, čeká na jednu takovou štafetu na 20 km.

Vyběhneme z tunelu a valíme kolem nemocnice Na Františku, hotelu Interkontinental, Pařížskou do kotle na Staromáku – všechno hraje, všechno fandí. Proběhneme Prašnou bránou a postupně běžíme přes Příkopy na Národní a kolem Divadla podél řeky směrem k Mánesu. Pod Vyšehradem letmá odbočka až za Nuselák a zpátky k řece – a hele, sprchovací stan, hned jsem ho vyzkoušel. Zatím není vedro, ani zima, je fajn, pořád se běží lehce. Probíháme pod Vyšehradskou skálou, kolem všeho co je v Podolí, pořád dál směrem k Baranďáku.

Další občerstovačka, střídání štafet (Majka jsem nezahlíd’) a otočka. Máme za sebou půlmarathon. Začínám trochu cítit nohy. Okolí začínají lemovat borci, co protahují křeče. Že by krize i u mě? To zmáknu, 30 kiláků ještě nikoho nezabilo. Pro jistotu zvolním tempo -už nepředbíhám lehkonoze ostatní, ale zatím se držím okolního tempa. Dalších deset nějak dám a pak se holt uvidí. Hážu do sebe další gelík a je jasný, že banány už vynechávat nebudu. Běžíme zpátky na Palackého náměstí, pak přes řeku k Andělovi a zpátky k řece, po Strakonické až skoro k tunelu Mrázovka – dlaší otočka, další občerstvovačka. Martin už se mi někde ztratil, už se mi neběželo tak lehce, jako prvních dvacet kiláků, pauza na toaletu v blízkém křoví mi přišla vhod.

Pokračuju po nábřeží směr sever, nohy bolí, a asi .. no jo, křeče do obou stehen. Sakra! Přede mnou deset kiláků a já mám křeče do stehen. Rozkoušu jednu tabletku, co jsem si s sebou vzal. Práskám poslední gelík – ten má vydržet až do cíle. Vyhlížím občerstvovačky, sice jsou, ale jenom s vodou. Už dávno kolem nich neprobíhám. Pěkně zvolním krok, v klidu si sleju dva kelímky do jednoho (nějak na nás šetří) a pokračuju v “běhu”. Pod Petřínem na mě mává Ája. Už jenom trpím. Oznamuji, že čas 03:15 už asi nedám. Oblepil jsem ji potem co se vešlo a pokrčoval v trpění dál. Balónek vodičů na 04:00:00 už kolem mě dávno proběhl.

Ploužím se ploužím, nohy bolí, lidi, které jsem dřív předbíhal, teď předbíhají mě. Nejsem ale jediný, kdo má problémy. Co chvíli to někdo rozchází. Když běžím okolo Vltavské, ptám se zdravotnic, jestli nemají něco na křeče, prej ještě kilák na občerstvovačku. Jo, to dám. Kilák na začátku a kilák na konci, to jsou dva kvalitativně zcela odlišné kiláky. Nakonec i ten můj uběhl a já si nandavám plnou hrst soli a zapíjím joňťákem. Nevím, jestli si něco nenamlouvám, ale okamžitě to povolilo. Soukám do sebe ještě banány, omývám se vodou (to mě taky vždycky překvapilo, jak mě prostá voda vylitá na hlavu povzbudila) a valím dál.

A ani ne za dva kiláky, je to tady zpátky. Sakra, už jenom asi 7. To je jako z Roudnice na Říp – to bych dal i po jedné noze. Cucám poslední chemii, kterou jsem si s sebou nesl – tabletku. Nějak si sugeruji, že to pomáhá. Česká televize už to zabalila – není komu mávat do kamery. Už pár kiláků mi pěkně tuhne šíje – vypadá to, že na lopatkách mám svaly, o kterých jsem do teď nevěděl. A vlastně jsem v pohodě, trochu cítím kyčle, ale nebolí mě chodila, puchejře nemám (to jsou ty nové kosmické ponožky), kolena drží – jenom nemůžu a kromě toho mám křeče ve stehnech. Před tunelem je pořád dechovka a pořád povzbuzujou a hrajou skvěle.

Kdo by vám snad říkal, že Husákovo ticho je kousek od Interkontitentalu, nevěřte mu. Je to sviňsky daleko. Před nemocnicí na Františku jsem potkal Jardu. Hurá. Běží se mnou snaží se mi rozptýlit hlavu. Celkem se mu to daří, ale ty nohy fakt bolí. Už mě předběhnul i kluk, co to snad celý běžel na boso – každopádně teď na boso je. Kousek před Kontíkem to vzdávám – alespoň pro tentokrát – potřebuju si dát 30 m pauzu. Jarda mě zkouší ukecat, ale já vím, co moje nohy potřebujou. Já vím, že si to sedne a že se zase rozeběhnu a že to dorazím, ale pro teď potřebuju pauzu. Za chvíli je další krize překonána, vbíháme do Pařížské, Jarda se trhá – dík, vytáhnul jsi mě v z nejhoršího, na křižovatce ještě na mě mává Majk – už je na cestě domů, ale aspoň jsme se viděli.

Utíkám Pařížskou a proti mě jde naproti stále stoupající hluk. Ani po čtyřech hodinách fanoušci neodešli a fandí a povzbuzují. Proti mě fotograf a já zjišťuju, že kromě stehen mě chytá křeč už i do lýtek. Asi by bylo hodně efektní se mu svalit před objektiv.

42km zdolán. Kurňa, ještě skoro 200 metrů. To je až támhle daleko, a potom to není na kraji toho náměstí, ale skoro uprostřed! Nicméně, nakonec jsem se tam doplazil, časomíra ukazovala něco okolo 04:14, což se ukázalo být po odečtení času, který jsme ztratili na začátku celkem přijatelných 04:05:26. Martin krásných 03:46:něco – skvělej výsledek.

Následovalo focení, paní, co mi sebraly čip ze startovního čísla, medaile, focení s medailí, hlavně občerstvovačka, kde jsem se napral solí a banánama a pomerančema a vodou. Belhal jsem se do šatny, nechal jsem si na medaili vytisknout jak byl dobrej.

Kolem postávali borci frontu na masáže – masérů byla halda, ani se nezastavili, ale mě to za to nestálo. Potkal jsem Áju se Šťopínem a Jardu. Ája prohlásila, že vypadám fakt špatně… to už NĚCO znamená!

Čili výsledný dojem: skvěle zorganizovaná akce, perfektní atmosféra, skvělí lidé na trati i kolem ní. Tenhle zápis je nejvíc o mě, o mých pocitech. A je to tak proto, že do cca 27 km jsem měl čas a sílu koukat kolem sebe a celkem si to i užívat. Prvních dvacet bylo vysloveně na pohodu (10km – 0:59:47, 20km – 0:53:16) pak už to se mnou šlo z kopce (30km – 0:59:32, 40km: 1:07:32) a poslední dva kilometry mi zabrali skoro čtvrt hodiny – já měl dost co dělat, abych se soustředil aspoň na sebe, natož na okolí. Ocitnul jsem se tedy na druhém břehu a zvu vás sem k nám, Marathóncům. Ale do příště mám rozhodně co zlepšovat.

P.S. Odřenej ani moc nejsem, jenom mám dva šlicy okolo pasu.

P.P.S. Regenerace probíhá skvěle. Jednak díky sachariďáku, který jsem si připravil ještě doma a po doběhnutí jsem ho do sebe kopnul, a jednak díky zdravotním elastickým nadkolenkám, které se dávají lidem v nemocnicích před operacemi, tuším aby se předešlo trombóze (opravte mě, jestli kecám). Každopádně jsem doma jedny našel a okamžitě aplikoval. Dneska (den D+1) mě nohy vlastně nebolí a byl jsem si už v rámci regenerace zaběhat – pohoda.

P.P.P.S. Sakra, Tvrďák je za ani ne 2 měsíce, a já letos ještě neseděl na kole, nemluvě o plavání…

Někde na nábřeží

Po akci

Další fotky

Share Button
  1. 5 Responses to “42.195”

  2. No vida,
    dals’ to, jsi dobrej! Gravrtuluji! A diky za zabavne cteni.

    m.

    By pipal on May 11, 2010

  3. He, taky si to dal ;-)

    By jachym on May 11, 2010

  4. Jako bych tam byla… hezky se to čte.

    By Verča on May 11, 2010

  5. Dík, někdy je střevo.

    By jachym on May 12, 2010

  6. super čtení a díky za společnost. veřim, že to nebylo naposledy. dali jsme to.

    By martin striptér on May 12, 2010

Post a Comment