Krakatit ’09

2.08.2009 – 6:56 pm

Další závod, který jsem v rámci svého narozeninového dárku odjel byl tuto sobotu Krakatit. Přihlásil jsem se na krátkou trať (cca 53km, 1150m) a jelo se samozřejmě přes Brdy v místech, která dobře znám ještě z dob, kdy jsem jezdil vandrovat (bohužel o této své činnosti musím již mluvit v minulém časem).

Na sobotu byla hlášena tropická vedra, ale pár dní před tím bylo dost hnusně. Výsledkem byla prašná trať s několika lehce blátivými úseky. Řekl jsem si, že by bylo fajn se trochu před závodem rozjezdit, protože se znám – do optimální pohody se dostávám asi až na 20 km, ale to už je většinou pozdě a kromě toho už většinou nemůžu, protože to prvních deset kilometrů vždycky přepálím tak, že zbytek trasy málem nedojedu, nemluvě o celkovém umístění. Stihnul jsem asi deset kilometrů po silnici, pak jsem do sebe nakopal ještě pudink, který mi udělal teta Stáňa a vyrazil na start.

Jája valí

Na start krátké tratě se nás postavilo asi 470. Jenom za firmu Recoc nastoupilo devět lidí – mužský firemní tým, ženský firemní tým a smíšený firemní tým. U registrace s tím užili spoustu legrace, stejně jako při vyhlašování vítězů (“Recoc? To už tam ale jednou je?” “Správně, tohle je Recoc III.”). Srazili jsme se všichni na startu asi 45 minut před výstřelem a čekali, co se bude dít. Nedělo se nic, ale i tak nám čekání příjemně ubíhalo. Nervozita ani moc nestoupala, ale přibývalo lidí, zahušťoval se prostor, postupně jsme se přesouvali z pozice vedle kola na pozici na kole. Pak se ozvalo odpočítávání, výstřel a nic. Než se peleton rozjel, trvalo to dlouhé vteřiny. Čekal jsem, že někde na startu uvidím Áju, která nás měla za úkol všechny vyfotit. Nezahlídnul jsem ji a jak se později ukázalo, teta Stáňa ji odvedla na úplně jiné místo a obě se divily, že je tam tak málo lidí (jedna paní seděla na lavičce a nic nedělala). Startovní fotku tedy nemáme.

Kája valí

Vyrazil jsem na okruh. Ze začátku se jelo po asfaltu, peleton se pěkně trhal, dalo se rychle předjíždět, začínal jsem se zahřívat. Prvních pár kilometrů bylo fajn, trochu polní cesty, trochu silničky. Na 5 km mě předjel Kuba z Recocu a já si říkal, kdy přijdou ostatní, přece jenom stáli na startu asi metr za mnou, ale než se peleton rozjede, než se to tam všechno vecpe, může to být rozdíl i několik set metrů. Pak se začalo stoupat na Písek po asfaltce a já si asi tak ve dvou třetinách říkal, že je to nějaký dlouhý. Po cca 10 km jsem si vždycky cucnul enduro-snacku a doufal jsem, že to bude dobré. Na trati jsem s sebou měl taky zkumavku speciálního octíku, který mi sehnal Míla, že je to jako osvědčený antikřečový preparátek.

Áďa valí

Když jsme se po nějakém delším stoupání vypotáceli na hřeben a já si říkal, že teď už jsme v podstatě na Písku – ta místa jsem znal detailně – a pomalu jsem se začínal těšit na občerstvovačku pod Pískem, odbočili jsme do lesa a po chvíli mi došlo, že výjezd na Písek teprve začal – pěkně hupky-dupky přes kořeny, kameny, pomalu pomalu po serpentýnách nahoru a nahoru. Cestou jsme potkali nějaké vandráky – krásný střet dvou světů: flanelové košile, zelené kalhoty, kanady (později barety, maskovací barvy, samopaly – znáte tyhle typy) vs. lykrové pestrorobervné oblečky, hi-tec kola, gelíky a jiné energetické doplňky. Poslední stoupák byl skutečně písčitý a byl jsem sestřelen z kola nekonečnou frontou. Nakonec jsem to s výkřikem “když už duatlon, tak duatlon” vyběhnul, a to jsem neměl dělat, protože mě nahoře chytla křeč do obou lýtek. Proklel jsem svoji pitomost a rozhodnul se, že to bude dobrý. Naštěstí následoval už jenom krátký přejezd a sjeeeezd. Z Písku je to tedy fakt vostrý. Cestu už lemovali borci s proraženými koly, ale pád jsem neviděl žádný. Za Pískem na mě někdo volá “… padá … “! Prohmatal jsem všechny kapsy, zkontroloval flašku, pumpičku, GPSku, všechno mám. “Co?” “Něco z tebe padá!” zkontroluju taštičku pod sedlem, adoprdele! Je otevřená. Klíče, montpáky, pláštěnka na kapsičku, lepení, všechno v čoudu. Jenom ta náhradní duše mi zůstala. Ale stejně nesmím píchnout, nemám jak sundat pláště. Já vůl – přesně vím, jak tu kapsičku zapnout, aby se neotevírala! Snad aby mi dodali optimismu, cestu stále lemovali borci s proraženými koly. Občerstvovačka – doplnit flašku (některé týmy měly na trati manželky s novými flaškami, ta moje nedorazila ani na start), banán a jede se dál.

Stejně mě předjeli, ale vypadá to drsně

Začalo stoupání po silnici. Přešlo ve stoupání po pěšince a nekončilo a nekončilo…. Nakonec z toho byl výjezd na Studený vrch. To mi došlo, když jsem se podíval nahoru a mezi stromy jsem zahlédl nekonečnou serpentinu tvořenou cyklisty. Nakonec jsem to nahoru vyfuněl. Fandové povzbuzují, pomáhá to. Na paloučku pod rozhlednou vidím akorát tátu a Zuznu, co se na nás přišli podívat, zrovna usedají k pikniku do trávy s pivíčkem (flaška je ještě orosená) a klobáskou. Říkám jenom “ahoj” a mizím z kopce dolu. Najednou jsme sám a nejsem si jistej, jestli vůbec jedu správně, ale asi jo, tady je šipka. Sjezd po asfaltce – nebrzdí se, jenom občas skáče přes svody vody. Postupně nastává další stoupání a je mi jasný, že je to Stožec. Ten je v pohodě – technicky vzato – ale kopec je kopec, vydupat se to musí. Nahoře další občerstvovačka – konečně! Flašku, “Ionťák, je tu něco sladkýho?”, rvu do sebe nějakou sušenku a na cestu beru dva banány – ještě kousek nahoru po asfaltce a jsem na Stožci. A tady to už zase znám – ten sjezd na Knížecí studánky jsem jednak kdysi jel na kole a jednak několikrát chodil pěšmo – tady se to dá pustit – kdo brzdí, prohrává! A taky že jooooo! Jenomže asi v jedné třetině si to štrádovaly nějaké holky na kolech v protisměru. Volám na ně, ať radši nejezdí a s hrůzou jsem si představil, kdyby to někdo nevychytal a došlo by ke srážce. Já měl v tu chvíli na tacháči něco k padesáti (nekoukal jsem), ale tenhle závod jedou i lidi bez pudu sebezáchovy!

Áďa kdesi v lese

Poslední kopec – Kazatelna. Už nemůžu. Začínám cítit stehna … chvíli přemýšlím … křeč do stehen? To tu ještě nebylo! Zatím to drží, ale mohla by i být, kdybych chtěl… Octík dávno vypitý (příště beru dvě tuby … aspoň!) nezbývá než vydržet. A sjezd z Kazatelny – už měl bolí ruce, sakra! Valíme k Papeži – bahnitý úsek a už následuje průjezd Dobříší. Perfektní organizace – auta stojí, my jedem. Kolem zámku – proč to najednou nejede? Vono je to okolo zámku do kopce? Jak to, že jsem si toho nikdy nevšimnul? Cílová rovinka – v poslední křeči a cíl s Ájou – našla mě. Nechám si odstřihnout čip z kola (Karlovi prý jednou odstřihli místo čipu tachometr, ještě že mám GPSku) a po chvíli koukání a melounovi jedu naproti ségře, cestou ještě zafandím Mílovi, co jel skoro v zápěstí a na Áďu čekám u Papeže. Spolu do dotáhneme až do vítězného konce.

Jája kdesi v lese

Já měl celkový čas asi 2:52, celkově jsem byl asi 107 a ve své kategorii 33 – více než spokojenost. Ještě nepatřím do starého železa, jenom nepřepálit začátek! Překvapení roku: Holky vyhrály v kategorii ženských firemních týmů – mám ségru mistrovou České republiky v závodech horských kol! To se bude v Recocu (a všude jinde) slavit!

Kája kdesi v lese

Výsledný dojem z akce tedy byl perfektní organizace, skvělá trasa, co nenudila a pro mě byla náročností “tak akorát”. Moc se mi líbil průjezd Dobříší, který mi přišel efektnější, než jarní cyklojízdy Prahou. Doprava se uzavírala občas, ale za to pěkných pár hodin, než dojela většina peletonu do cíle. Jediná vada bylo kapacitně nezvládnuté pozávodní občerstvení, ale to všichni vědí, poučí se z toho a nemá cenu se v tom dál patlat. “Kopec” nahoru k tetě Stáně do sprchy jsem proklel – nikdy před tím jsem si nevšiml, že je tak dlouhý a prudký.
Recoc team Mistri!

Share Button
  1. One Response to “Krakatit ’09”

  2. Congratulations! Even if I hardly can understand hehe

    By Mateusz Loskot on Aug 4, 2009

Post a Comment