V Tomayerce 5.

2.06.2008 – 1:27 pm

Úterý 20.5.2008

Celou noc mě budil jakejsi železnej klíč pověšenej nad postelí tak, že při sebemenším mém pohybu zarachotil o konstrukci. Ráno jsem si vzal nějakou lepící pásku a přilepil ho.

Vstával jsem o půl šesté, změřili mi tlak a mě bylo jasný, že už neusnu. Osprchoval jsem se a četl si reflex. Přišla paní doktorka, ještě jednou zkoukla jizvu, která se jí moc líbila. Začal jsem si jí na základě rady jedné sestry mazat jelením lojem (doporučovala sádlo).

Čtu si Reflex a čekám, co bude. Nakonec se naštvu a začnu klikovat, nakonec není tak špatný, jak jsem se bál. Něco ve mě zůstalo – uvidíme, co budu říkat zítra ráno.

Je snídaně – dva loupáky s margarínem a bílá káva, co chutná trochu po jaru. Žeby slibovaná změna chuti? Trochu brzo.

Už je to tady, konečně se něco děje. V devět hodin přišla sestra s táckem, na kterém je celkem šest flašek různé velikosti (1000ml převládá) – moje dnešní dávka. Další dny už to nebude tak hrozný. Zavádí mi kanylu a propadá se hambou: “Taková krásná žíla, a praskla!”. Nakonec se to podaří zachránit
a já dostávám druhou díru o deset centimetrů níž.

Pouštíme první flašku: 1 litr glukózy. Snažím se pít a postupně se propracovávám k prvnímu litru – za den bych měl zmáknout alespoň tři. Když to nepůjde – okamžitě se ozvat. Glukóza mě pěkně chladí do levého zápěstí. Opět mi připomínají, že když mi bude špatně, nemá smysl s tím bojovat, samo to nepřejde. Okamžitě volat! Když jsem konstatoval, že mi okolo kanyly něco píchá – asi chlupy. “To všechno vypadá.”, povídala sestřička. Řekl bych, že bych mohl nastoupit úspěšnou dráhu v pornoprůmyslu. Když sem tam včera koukal na toho borce, tak určitě, a ne jenom proto, že nebudu mít ale vůbec žádný chlupy. Jedno varle by mě mohlo odlišit od běžného průměru.

Dneska budu na kapačce celý den, na procházku po areálu nemocnice to nebude, ale na záchod to vystačí.

Zvoní mi telefon:
“Dobrý den, tady voláme Vám ze společnosti T-mobile, jakožto na náhodně
vybrané číslo a …”
“Vy jste z T-mobilu? A co chcete?”
“Chtěli bychom Vám učinit nabídku na …”
“Nezlobte se, já ležím na onkologii, kape do mě chemoterapie, a fakt na
Vás teď momentálně nemám sílu, nashledanou.”

To, myslím, překonalo tátovo “Mám tady nahou ženu na gynekologickém stole”.

Tak je deset, dostal jsem injekci aby mi nebylo špatně, glukóza dokapala a teď jede první flaška chemošky – cisplatina. Jestli mi prej někdy bude blbě, tak až večer. Sbohem, spermie, snad se ještě někdy uvidíme.

Venku na trávníku se pasou mufloni – těm nechybí nic.

Flaška ve mě zmizela za hodinu a hned šla na řadu další. Tu už pustili pomaleji. Zatím se cítím pořád skvěle. Na oběd jsem se vysloveně těšil. Snažím se pořád pít a pít, teď už si ředím juince vodou.

Když měla přijít na řadu třetí flaška (vepesid), tak jsem se nevinně zeptal, proč že je tam napsáno Čepický Ondřej, když jsem Jáchym. Deset minut telefonování, osobní omluva lékárníka a vše je v pořádku. Rodný číslo na flašce souhlasilo, prostě jenom zapomněli přepsat křestní jméno. Paní
doktorka se přišla podívat, že prý tady Ondřeje měli. Ročíník ’81. Blbej věk, mladej, bezdětnej. Jo, to známe…

Den ubíhá v příjemném nic nedělání. Občas se staví sesřičky, pokecáme. Mám slíbený rotoped – juchej – měsíc jsem neseděl na kole.

Stavila se Terezka – sestřenice. Pokecali jsme, donese mi jogurt a minerálku. Další doktor co mi potvrdil, že doplňky stravy radši moc nebrat. Cejtim se nějak unaveně.

Jsou tři odpoledne a dokapali jsme poslední flašku. Teď ještě něco, abych to zase rychle prohnal ledvinama, aby se to v těle moc nezdržovalo.

Začínám pociťovat první problémy. Nebo taky ne. Jsem jetej – ale kdo by nebyl, když by spal asi 5 hodin? Začala trochu bolet ruka. Zánět žil je prý hotová věc. Ale za chvíli to polevilo. Byl jsem na procházce po areálu nemocnice a koupil jsem si nějakej jogurt. Je mi divně. Nejsem schopen číst, ani poslouchat rádio, televize mě vyčerpává.

Několikrát usnu. Okolo šesté to vzdávám, jdu spát. Okolo půl osmé se proberu právě, když vchází sestřička. Jak že se mám? No, cítím, že se začínám zase probouzet.

Koukám na televizi, když už si to platím. Najednou přijde sestřička, a že prej mi něco dá. Očekávám chemošku do svalu, tak si stahnu kalhoty. Mám ale smůlu – je to do kanily. Do zadku až v deset.

Je půl jedenáctý – jdu spát.

Share Button

Post a Comment