V Tomayerce 10.

9.06.2008 – 6:38 am

Neděle – Pondělí 25.5.2008 – 26.5.2008

V neděli byl slavný den – pouštěli mě z nemocnice. Ranní injekci jsem ještě
neuniknul. Od rána je mi trochu (dost) blbě, ale daří se nasnídat a ukecat
sestřičku, aby mi dala něco na žaludek. Nakonec na to asi zapomněla.

Vzali mi krev a čekáme na výsledky – nakonec o půl desáté doráží. Pan
doktor mi sdělil, že jsem v normě a mé cestě domů tak nic nebrání. Dají mi
podepsat papíry s uznáním dluhu v nemocnici (360,- za hospitalizaci a asi
180,- za elektriku), na cestu dostanu přece jenom ještě injekci, abych
nevrhnul. Mě se ta sestra zdála nějaká nabroušená – musela tam tou
stříkačkou snad otočit, jak to bolelo. Kulhám ještě půl hodiny, ale blbě mi
už není. Snad jenom “plechová huba” a pocit v hlavě, jako když vás praští
palicí a už to nebolí, jenom slyšíte “ten zvuk” – pískání to není. Ten zvuk
trvá zatím nepřetržitě třetí den.

Jelikož nakonec nikdo z těch, kdo se nabízeli že mě odvezou autem,
dopoledne nemohl, tak jsem vyrazil do parku pěšky a potkal tam Áju s
Chlupáčem. Ten mě dokonce i poznal a hned mě umazal čerstvým blátem. Řekl
jsem si, že malá procházka nezaškodí a vyrazili jsme na Chodov – na konci
uz jsem mel celkem dost a z metra na Hájích mi nesla batoh Ája. Stejně ale
nejhůř vypadal Chlupáč, kterej odmítal jít z metra a cestou domů sebou
několikrát švihnul a odmítal další postup – holt správně vylítanej pes.

Moc toho nenaběhám, ale dá se.

Ráno v pondělí je mi blbě a tak si dám ty kouzelný prášky, co jsem dostal v
nemocnici na cestu. Za pár hodin to vypadá, že jsem OK. Na moc velký
vyskakování to není, ale pracovat se s tím dá.

Odpoledne se mi ozvali, že jestli mám neschopenku na hospitalizaci: sakra!
V nemocnici už nikdo nebyl, ale sestra se divila, a že prej to si musím
hlídat sám – CHJO! V duchu navrhuju asi dvacet řešení – vyřešit se to musí
a dovolenou jsem si chtěl schovat na úplně jiný věci.

Share Button

Post a Comment