Na Františku a co potom následovalo 8.

19.05.2008 – 7:31 am

Pondělí 28.4.2008

Večer mě ségra s Kájou vyzvedli na Smícháči a vezli mě autem k nim domů na Dobříš. Druhý den jsem měl domluvené vyšetření na PET v nemocnici v Příbrami. Nesměl jsem jíst 12 hodin a poslední jídlo jsem měl někdy okolo 15:00. Jindy bychom si s Karlem dali pár piv, ale takhle mi nezbylo, než smutně očuchávat jeho kršňácký jídlo. Snad příště.

Druhý den mě ségra vzbudila v 6 hodin, já nacvakal do GPSky souřadnice nemocnice a vyrazil jejím autem. Po drobných peripetiích daných především tím, že jsem měl v GPSce zapnuto ignorování placených úseků a dálnic, jsem přece jenom dorazil v 6:50 do areálu nemocnice. Auto jsem nechal venku a vyrazil jsem hledat oddělení jaderné medicíny (či tak nějak podobně). Bloudil jsem po areálu a po jeho chodbách mnoho minut, ale v 7:00 jsem skutečně stanul před příjmem. Sestřička na mě hned vypálila, jestli mám svačinu a když jsem se tvářil, že to vydržím, hnala mě rychlým krokem do bufetu (který jsem hledal dalších 15 minut), protože mi prý hrozí hypoglykemický šok.

Když jsem se vrátil, už jsem hnedka šel na injekci. Se sestřičkou jsme vyplnili dotazník, kde chtěli vědět úplně všechno (zlomeniny, nemoci, …) a napíchla mi kapačku s fyziologickým roztokem. Když jsme byli v půlce, tak se opásala zástěrou a na vozíku přivezla nábojici, ze které vyjmula miniaturní stříkačku a natlačila to do mě. Byl to roztok glukózy spolu s radioaktivním fluorem 18. Potom jsme dokapali kapačku a já si šel přečíst poštu a sníst svačinu do vedleší místnosti. Zapadly za mnou nápadně těžké dveře – a taky že jo, měly na sobě nápis “Pb 3.2mm”.

Za hodinku si mě zavolala další sestřička, svléknul jsem se do trička v boxu a přistoupil k přístroji. Je to takový úzký lehátko, které zajíždí do kruhu. Na kruhu jsou nahoře a dole dvě desky a kruh se všelijak otáčí – vždy na pár vteřin se zastaví a “něco” to měří. Celé to trvá asi 2 hodiny – 4 měření po půl hodince s přestávkou na protažení. V podstatě jsem to celé prospal, i když mi značně dřevěněly ruce.

Nakonec jsem se oblík’ a šel po chodbě domů. Najednou jsem si všim’, že něco někde jakoby pípá. Byla to krabička, visící na zdi. Když jsem se blížil, pípala víc až v podstatě chrastila. Šel jsem chodbou od ní, a přestávalo to.

To by mě zajímalo, kolik becquerelů to naměřilo.

Share Button

Post a Comment