Na Františku – a co potom následovalo 2.

9.05.2008 – 5:37 am

Pátek 18.4.2008

Budíček v půl šestý. Cože? Já se přišel do nemocnice, abych se vyspal.
Měříme teplotu. Mám chodit. Sprcha je plná, máme ji společnou s vedleším
ženským pokojem. Tak jdu do sprchy co je na chodbě – trochu stranou, ale
volná. Sestry na mě koukají jako na zjevení, stejně jako spolupacienti. No
co, řekli, že mám chodit. První pohled pravdě “do očí”. Není tam. Vypadá to
komicky. Půlka podbřišku necitlivá. Ptal jsem se při vizitě – časem se cit
“částečně” obnoví – holt pár přeřízlejch nervů.

Snídaně. Konečně jídlo. Tohle je druhej letošní jarní půst – tentokrát
nedbrovolný. Já mám rohlík s chlebem a máslem a sýrem. Pánové nějaký
kašičky a přesnídávky. Prý je to první jídlo po třech dnech. Pan Hadík jí v
posteli. Přes den jsem ho viděl jít jednou na záchod – naprostá troska.
Chodí ohnutej až k zemi, co krok, to bolest. Šílený. Po snídani vizita.
Velká Vizita. Doktoři, sestry a pan Docent. Na každého koukne, na každého
se zeptá. Jak to ti doktoři dokážou, že když mluví mezi sebou, tak nejsou
slyšet nebo jim není rozumět?

Přes den poslouchám rozhlas, něco si čtu, spím. Pan Hádek několikrát
rozvibroval okenní tabulky. Stavila se Ája. Má Chlupáče zase v práci a
donesla mi tentokrát i kartáček. Všichni pozdravujou, řeší se výlet na
chatu.

Den ubíhá ve slastném nicnedělání. Oběd (já celkem normální jídlo, pánové
ostrou dietu). A hele, jíme na talířích z Interkontinentalu. Po jídle se
pan Hádek vytasí s plechovkou Plzně – hmm, to marodění má něco do sebe.

Nikdy jsem neměl tolik telefonních hovorů, jako v nemocnici. Ája hlásí, že
je potřeba zaplatit nájem a internet doma. Nu což, pro tyto případy jsme si
přece rozcházeli GPRS, žeáno. Když se to nakonec povede a já počet
přenesených dat násobím částkou, kterou si účtuje můj poskytovatel, trochu
se mi zatočí hlava. A to je teprv první den!

Začínám se seznamovat s rytmem nemocnice. Teploměr, úklid, snídaně, vizita,
úklid, oběd, svačina, večeře, úklid, měření, antibiotika a večerní
rozdávání prášků (na spaní, na bolest, na smrt? – ne, děkuji, nic mě
nebolí).

Volají mi všichni, volám všem. Myslí na mě všichni, na všechny myslím. To
bude účet. To budou účty. Všem se omlouvám, já to neplánoval. Nemoc se
neplánuje.

Po večeři to můžu říct, vařej celkem fajn. I když je to UHO z pytlíku –
chutná to dobře. Je toho jenom málo, a v blbý doby. Pauza mezi 18 a 8 hodinou
(večeře a snídaně) – to je přece jenom trochu moc. Ale vegetarián by tu
nepřežil.

V noci, sedím u televize, přichází anglický pár – mohutná paní a malý
kluk. “Pane inženýre, nemluvíte prosím anglicky?” Překládám sestrám – nikdo
jiný tady není. Paní, kterou hledají, leží na AROu. Snad by tady mohla být
zítra. Zavolejte okolo desáté na tohle číslo. Bude tam někdo, kdo mluví
anglicky? Nevíme.

Share Button

Post a Comment