Na Františku – a co potom následovalo 1.

7.05.2008 – 3:03 pm

V posledních dnech jsem si psal deník. Jsem v průběhu jednoho adrenalinového zážitku a řek jsem si, že má smysl se o něj podělit s více lidmi – nikdy nevíš, kdy tě to potká.

Tady jsou moje zkušenosti.

Čtvrtek 17.4.2008

Ráno vstáváme s Ájou jako obvykle v 6:00. Mám být na lačno a tak jdu místo
snídaně s Chlupáčem na procházku. Nečůrat vydržel až do předsíně, tak se
aspoň vykakal venku. Dal jsem si čaj, protože na lačno přece znamená
“nejíst”.

Ája šla s Chlupem do práce. Pro Chlupa je to velký den – poprvé v hromadném
prostředku, poprové v centru. Já vzal Barbuchu a valil k nám domů –
odpoledne vezu Barbuchu na přezutí gum a vezu gumy i mámě, aby je nemusela
tahat ze sklepa. Doma jsem se ve dveřích srazil se sousedem, který se
podivoval, že mě už dlouho neviděl (bodejď, když už doma asi 4 roky
nebydlím). Podivoval se dlouho a intenzivně, takže když jsme skončili, byl
jsem 20 minut ve skluzu. Valim nahoru pro klíče, dolu pro gumy, skládám
gumy do auta ze sklepa. Valim fofrem domů, pro klíče od našeho sklepa,
skládám gumy do našeho sklepa, valím nahoru, meju si ruce, čistím zuby, do
batohu hážu čisté tričko a trenýrky a bežím na metro. Klíče od všech
sklepů, auta a bytů beru s sebou – večer mě čeká cesta k Marvalům na
přezutí, tak co.

Do nemocnice na Františku jsem doběhnul deset minut po plánované schůzce.
Na toaletě jsem se převlékl do čistého prádla a valil za doktorem. “Hned
Vás vezmeme, pane Čepický, pojďte dál.” A že se na to prý hned podíváme
pod sonarem.

Tak se na to tak díváme, “… tady je to v pořádku, vidíte sám”, vidím
jenom změť různě šedých fleků, ” a tady v tom druhém, to je nějaké divné,
vidíte ty útvary”, ano, vidím jinou změť šedých fleků, “to budeme muset
operovat. “. “A kdy myslíte, pane doktore, že to uděláme?” “No, mělo by se
to udělat co nejdřív, takže na příklad dneska.” “???!!???” “Zavoláme a
zeptám se, provedeme vyšetření krve. Sestro!” Dostal jsem vynadáno, že jsem
ráno pil, když se přece řeklo “na lačno”. To nebylo na lačno kvůli jistému
odběru krve, ale na lačno kvůli možné operaci. Na štěstí se voda vstřebává
dost rychle.

Berou mi krev, podepisuju stohy papírů, tisíckrát odpovídám, kolik vážím a
kolik měřím, jdeme na pokoj, seznamuju se s panem Hadíkem (oboustranná
kýla) a panem Hádkem (žlučník), točí mi EKG, volám šéfovi, ženě, ségře,
tátovi, mamince … se nemůžu dovolat. To bude průser! Opět odpovídám tisíc
otázek stran svých alergií, výšky/váhy, dlouhodobě užívaných léků, atd.,
atd. Jdu se oholit, doktor mi před tím názorně ukázal odkud pokud. Vypadám
jako pornoherec. Chci se uklidnit – ale jde to blbě. Baterky v přehrávači
dojdou po čtvrt hodině, tak si tu Markandeju už neposlechnu.

Berou mi mobil a peněženku, posílám mámě SMS, to bude průser – a dostávám
náladovku. Pořád čekám na náladu a ta se skutečně dostavuje, když vstanu z
postele a přecházím na pojízdné lůžko – málem sebou švihnu.

A pak už ubíhají světla dozádu, několikero dveří, nemocniční chodby, výtah,
dveře, sál, světla, hromada lidí – áá, pan doktor, já věděl, že ho ještě
uvidím, anesteziolog (milá paní, zo Slovenska), maska… “dobrou noc”.

Spousta lidí – ale vidim všechno dvakrát, pan doktor, co mě diagnostikoval
a operoval, jiný pan doktor: “Maminka už o tom ví.” Proč mě to
nepřekvapuje? Máma má kamarády všude, “Děkuju”. Probral jsem se, všichni
jsou rádi, já taky. Doufám, že mi uřízli to správný varle.

Následuje období probírání. Asi tak dvě hodiny. Bolest v břiše, resp. někde
pod ním, ale nic nesnesitelného. A hele, ta šibenice, co jí mám nad
postelí, je přece jenom k něčemu dobrá, na příklad na zvedání. Bolí mě
krční svaly?! Sanitační paní mi nařizuje, že čůrat mám do 18:00, kdy
odchází. Neodvažuji se odporovat, ale nakonec ze sebe něco dostanu až v 19.
Holt jsem nic nepil do 16:00, tak jakýpak copak?

Dorazila Ája a maminka. Hurá, mám ručník, mejdlo, počítač, věci, bačkory,
dobíjčku k telefonu i k baterkám. Co víc si přát? Směje me se na sebe (s
Ájou) a uklidňujeme se (s maminkou). Jsme na začátku, tohle byl první
krok. Berou si klíče od sklepa, popsal jsem jim, kde ho máme. Maminka si
zítra dojede s gumama sama.

Noc je všelijaká. Pan Hádek mi hodně přípomíná mýho dědu nebo tátu nebo
tchána. Ovšem všechny najednou. Jako když startuje buldozer. Několik
buldozerů. Dokonce jsem dvakrát zvonil na sestru, že mám plnýho bažanta
(proč k tomu nedávají návod?) – pil jsem sice až od 16, ale za to hodně.
Sestry chodí na zavolání – šílená práce.

To byl den.

P.S. Jména spolupacientů jsou samozřejmě vymyšlená.

Share Button
  1. 3 Responses to “Na Františku – a co potom následovalo 1.”

  2. čau Jáchyme, tak to jseš chudák. Doufám že to bude OK. Říkali jsme si co to, že se tak dlouho neozýváš, a ty si zatím takhle “užíváš” v nemocnici. Moc na tebe myslíme a držíme palce. V+M+B

    By Verča on May 8, 2008

  3. Dik, delame co muzeme.

    By jachym on May 9, 2008

  4. Dik, delame co muzeme

    By jachym on May 9, 2008

Post a Comment