Na kole

31.10.2006 – 11:25 am

Už jsem přestal počítat měsíce – snad jsou to již roky – co jsem se dostal naposledny na svoje kolečko. Mám k němu velmi silný vztah, i když mě několikrát pekelně vypeklo. Byl na něj smutný pohled, když jsem ho zhruba před týdnem bral ze sklepa: obě duše schlíple visely na kolech, tachometr nešel a celým svým vzezřením se mi snažilo říct: “Vidíš? Já tady stojím ve sklepě, nikdo mě nepohladí jak je rok dlouhý. Kašleš na mě. Ale pamatuj, já tady na tebe budu čekat, dokud si to nerozmyslíš.”

Vysvětlujte kolu, že za to nemůžete. Práce, povinnosti. Nejsem ani v Praze, v Brně bych ho neměl kam dát. Ale tyhle logické argumenty kola nechápou. Nafouknul jsem alespoň gumy. Když jsem ho vyvážel ze sklepa, řetěz si jenom lehce kviknul, ale zmáknul to. Brzdy zavzdychaly, ale statečně držely, když jsem se do nich opřel.

Opatrně, jako když nasedáte na mladého koně, který ještě nebyl pod sedlem, nebo na starého, který to nemá za potřebí, jsem já sednul na svoje kolo a zlehka se opřel do pedálů. Kolo ucítilo vítr ve výpletu, a radostně poskočilo směrem kupředu – “Super!”. Najednou se odpíchlo zadním kolem, vzepřelo se ve šlapkách a já koukal, jak se nese nad obrubník. “Pomalu, pomalu.”, napomínal jsem ho, “Dlouho si stálo a já mám ten zápal plic”. Zbytek cesty na parkoviště k autu už se chovalo ukázněně.

“A kam že to vlastně jedeme?”, chtělo vědět zvědavé kolo. Dlouho nebylo venku, ale bylo mu jasné, že bez helmy, rukavic a v kalhotách moc daleko nepojedem. “Jedeme k panu Hubkovi,”, povídám já, “to ti udělá móc dobře.” a cítil jsem, jak se rám zachvěl radostným vzrušením. Pan Hubka je kolomechanik a kola jsou u něho moc ráda. Předně na nich nejezdí, ale hladí je, seřizuje, dává olejové koupele, vyměňuje vadné díly, zkrátka mají se u něj jako v lázních.

U pana Hubky jsem ho nechal týden. Neřekl jsem mu nic, ale těšil jsem se, jak bude vypadat, až se pro něj vrátím. Vypadalo náramně a hlavně bylo překvapené. Pan Hubka mu totiž vyměnil přední odpruženou vidlici, na které byl nucen udělat kvůli starým brzdám menší plastickou uperaci. Ta stará vidlice už jenom s námahou zdolávala překážky, které se při běžné jízdě vyskytují. Těch pár tisíc kilometrů na ní zanechaly nesmazatelné stopy. Nová má větší zdvih, je nastavitelná, aretovatelná. Má všechny ty věci, které má pořádná vidlice mít. Kolo tam stálo a evidentně se těšilo, aby už už mohlo vyrazit a řádně tu novou vidlici protáhnout. Jenomže to nešlo, oficiálně jsem byl pořád nemocný.

Teprve nyní, když čerstvý röntgen mých plic prokázal, že jsem se z toho asi vyblízal, jsem se rozhodl, že to kolo po letech (alespoň mi to tak přišlo) provětrám. Helmu jsem si musel půjčit od mámy, protože ta stará se poněkud rozpadla (ale už ji lepím dohromady ;-) ). Kolo natěšeně stálo opřené o mé nohy a čekalo, co se bude dít.

“Tak aby bylo jasno”, povídám, “jsem nemocnej, takže žádný divočárny. Pěkně v klídku pár kilásků tam a pár zpátky, rekonvalescenčně, žádnej spěch.” “Jasně, jasně.”, ujišťuje kolo,”Pojeď, pojeď! Podívej, podívej, tamhle je to dokopce a potom obrubníček a schůdečky! Honem, honem, ať už tam, samozřejmě pomalu, dojedem!”

Nasednul jsem a chvíli trvalo, než jsem to rozdivočené kolo zvládl. Zastavilo se až nad schody, které jsou vysoké asi deset metrů a které se dají vyjet po nájezdu pro kočárky. Potom už bylo docela v klidu, jenom občas si, cestou skrz Milíčák a potom podél Botiče do Průhonic, sem tam odskočilo, zrychlilo, udělalo smýček a hlavně celou tu dobu pružilo svojí novou vidlicí. “To je něco, takhle nová vidlici, jojo!”, libovalo si kolo, “drnc drnc duc duc duc tudum tudum”, bralo to přes obnažené kořeny.

Dojel jsem do Průhonic, stavil se u Štěpánky a valil zpátky. Na silnici jsem vyzkoušel novou aretaci a kolečko pěkně ztuhlo, abychom se nenadřeli víc, než je nutné. Cesta zpátky probíhala v podobném duchu. Já ho krotil, ono chtělo jet, ale nakonec se přece jen podvolilo (prsty na brzdách jsem měl na štěstí přece jenom já). Teprve už skoro doma se mi připoměl věk některých součástek. Na jednom schodu se definitivně odporoučela zpuchřelá gumička ve ventilku. Náhradní byla zpuchřelá jakbysmet. Naštěstí jsem měl náhradní duši (ke kolu). Když jsem ji vyměňoval, všimnul jsem si na jedné straně trochu prodřeného pláště – holt stáří. Budu ho muset vyměnit. Dojeli jsme už v pohodě a opatrně. Kolečko jsem utřel, vyleštil vidlici a uložil k odpočinku.

Nemůžu slíbit, že na něm teď budu jezdit častějc. Smutné je, že kdybych nebyl nemocný, dost možná, že se na něm neprojedu ani tentokrát. Ale vyšlo to a já se těším na další jízdy. Zase to bavilo.

Jdu lepit tu helmu :-)

Share Button

Post a Comment