Kolik odstínů může mít hnědá

13.02.2006 – 9:29 pm

Byl jsem opět vytažen na kulturní zážitek, tentokrát na tři hodiny trvající film ,,Čtyři odstíny hnědé“

O víkendu jsem byl Markétou vytažen na švédský film Čtyři odstíny hnědé, který je promítán vrámci Dní evropského filmu. Markéta nedřív tvrdila, že inzerovaných 192 minut je určitě překlep, což jsme rychlým zagooglováním vyvrátili. Skutečně měl film trvat asi 3 hodiny.

V programu inzerovali překlad do sluchátek. Byl jsem rád, neboť jsem si brýle samozřejmě zapoměl doma. Když jsme se v kině uvelebili, tak jsem se začal těšit na nová bezdrátová sluchátka a začal jsem přemýšlet, jakže je nenápadně dopravím domů. Dřevěné sedačky totiž nejevily známku toho, že obsahovaly jakýkoliv audiosystém. Film začal bez sluchátek. Smířil jsem se s tím, že budu muset film pojmout jako rychlokurz švédštiny a s napětím očekával, co bude.

Bylo to, že na plátno byly promítány bílé, krásné a byť s obtížemi, ale čitelné titulky v angličtině (zaplaťpánbůhzatydary) a těsně pod plátnem bylo umístněno čtecí zařízení — tedy jakýsi panel osazený diodami, na kterém byli titulky české. Mě panel jednoduše splynul v modrou zářící masu, takže jsem si aspoň vyzkoušel, jak jsem na tom se čtením anglického textu ;-)

O čem film je nemá smysl prozrazovat. Obecně: Je o příbězích. Čtyři příběhy několika lidí, které spolu nijak nesouvisí (a nebo mi spojení uniklo) a které jsou vyprávěny jeden přes druhý. Atmosféra je často velmi hustá, často absurdně humorná. Film plyne svižným tempem, neměl jsem nikde pocit, že už se nudím a že by tam ta scéna ani nemusela být. Ve filmu jsem se neztratil — jednotlivé nesouvislé části na sebe hezky navazovaly. Dokonce, když zhruba vprostřed blikl krátký nýpis “PAUSE”, ale film pokračoval vesele dál, nijak mi to nevadilo. Závěr je veskrze pozitivní, i když taky ne zcela bez vyjímky. Někdo se smíří a naučí se žít se svým handicapam (opravdu ošklivá popálenina), někdo se vyrovná se sebou samým a někdo je brutálně umlácen. Jestli si to zasloužil, to si už každý musí rozebrat sám.

Určitě na to jděte, máte-li 3 hodiny volného času a nevíte, co s nimi :) My pak s Markétou zašli ještě do jedné hospody, jejíž jediná výhoda spočívala v tom, že tam měli Plzeň. Po chvíli pokukování po okolních hostích mi došlo, že se nalézám v hospodě skinheadské. Pohled na kluka v námořnickém tričku se střihem jak Leningradský kovboj mě několikrát zahřál na duši, takže těch kulturních zážitků bylo vlastně víc…

Share Button

Post a Comment