O neomezené fantazii

28.01.2006 – 9:31 pm

Před půl rokem jsem začal chodit do místní mezny. Této zkušenosti se mi dařilo celý rok vyhýbat, ale nakonec zvítězil pragmatizmus. Za 22 korun prostě teplý oběd neseženu. Jak že v naší menze vaří? Podle hodnocení MF Dnes z toho naše menza nevychází zrovna růžově. Musím potvrdit, že mi naše…

Před půl rokem jsem začal chodit do místní mezny. Této zkušenosti se mi dařilo celý rok vyhýbat, ale nakonec zvítězil pragmatizmus. Za 22 korun prostě teplý oběd neseženu. Jak že v naší menze vaří?

Podle hodnocení MF Dnes z toho naše menza nevychází zrovna růžově. Musím potvrdit, že mi naše menza neustále připravuje nevšední zážitky. Ze Suchdola jsem přece jenom zvyklý na trochu jiný ,,level“. Nutnost objednávat si jídlo na den dopředu nechápu, na škole jsou kvalitní statistici schopní analyzovat které jídlo si budou lidé brát s jako pravděpodobností. Databáze je zde, jen se do toho pustit. Ale budiš.

Protože je výběr pro mě naprosto nevyhovující, nechávám se překvapit na jednom ze dvou jídel, které se nemusí objednávat. Obvykle to probíhá tak, že si vezmu polévku (nechápu, jak lze jednou naběračkou nandat do dvou misek dva objemy, lišící se od sebe o 50%) a následuje rozhodování, mám-li větší chuť na brambory s vepřovým masem nebo rýži s hovězím. Jistě chápete, že rozhodování bývá těžké. Často pak vzpomínám na Aničku (Bernátovou), která ve svém blogu obracela motlitbu k samotnému jídlu: ,,Vejdi a neubliž!“ Jak cenná a plná útěchy jsou tato slova!

Už jsem se v naší menze smířil skoro se vším. Pan(í) šéfkuchař(ka) asi ještě nepochytil(a) nejnovější trendy v moderním stravování a tak si jídlo bez masa nedovede představit. Salát je jen o svátcích. Asi nejotřesnější zážitek jsem měl, když mi paní kuchařka nandavala proslavené Milánské koule, a elegantním cákancem umístila na svém již tak značně poznačeném plášti další rudý kečupoidní flek. To bylo i na mě moc. Nemluvím o tom, že s námi kuchařky mají tendenci jednat jak, jakoby mi jsme jim poskytovali službu a oni za ni platili…

Tento pátek ovšem naše menza dokázala, že v ní pracují lidé, kteří si svůj plat zaslouží. Prokázali, že dokážkou uvařit jídlo, které se zcela vymyká běžným měřítkům a že jejich fantazie je skutečně bez hranic. Dokonce jsem si jej den předem obědnal!

Inzerovány byly špagety s hovězím masem. Myslel jsem si, že na tom mě nemůže nic překvapit. Ve snaze ušetřit bude masa jenom málo – sotva pár nudliček – a že se na kečupoidní omáčce nedá nic zkazit. Bude-li tato vylepšena něčím netradičním, např. oregánem, může to být celkem chutné jídlo. I v rozvařené verzi. A proto jsem neváhal a jídlo si objednal.

Co jsem ovšem dostal, předčilo veškerá má očekávání. Naservírováno jsem totiž dostal skutečně špagety s hovězím masem, řádně zalité oblíbenou univerzální omáčkou. Klubko špaget, flákotu, kterou si příště nalepím místo vibramu, až jej zase schodím, a omáčku. Špagety místo rýže/brambor, zkrátka špagety s hovězím. Jídla se zásadně nezříkám… ale proč mě to v místní menze musí stát tolik sil?

A proč tedy do menzy chodím? 22 Kč je 22 Kč. Strava, jakkoliv má ke konzertu chutí daleko… nebo blízko, záleží, z jaké strany se k němu blíží, je přece jen po nutriční stránce někde jinde, než obligátní chleba se sýrem. Dokud bude menza dostávat na mě příspěvek od státu, jsem jejím rukojmím. Proto volám: Příspěvky na stravu na každý účet!. Přežijí jen ty menzy, které si to zaslouží. Tahle ne. A ještě jeden tip pro pracovníky ČOI: polévky dostanu polovinu misky, nevím, jaké jídlo si objednávám a když jej dostanu, abych si jej znovu ohřál (bylo-li by kde)… je to normální?

Share Button

Post a Comment