You can have every possible webbrowser in your system in any possible version, except for IE. I, as Linux user, am the only one in the team, who can test on all currently used Explorer versions. I would be happy, if I needn’t. Do you have similar problems?

Virtualbox is your friend.

Prach, kouřící auta,
ustrašená černá kočka s chromýma nohama a vypelichanou kůží,
řidič motorky se řítí uličkou, před každou křižovatkou lehce ubere plyn, dvakrát zatroubí a opět přidá plyn,
Je vedro, nepřípadné teplo na to, že je 14. února.

Jdeme městem, řidičům se nesmí dívat do očí, jinak vás zajedou,
černé uličky sevřené mezi nekonečně vysoké zdi,
opráskané omítky,
všude jsou balkóny,
prádlo visí třeba i deset centrimetrů nad chodníkem,
moped, na něm tlustý pán, tlustá paní za ním a malá holka před ním… nechápu, jak to ten stroj může vydržet.

Večeře se řekne “čéna”,
nosí na stůl. Ryby, mušle, saláty, těstoviny, mušle, olivy, sáláty, víno, vodu.
Ne najednou, postupně, v cyklech. Nevím, jestli jsem na začátku, uprostřed a nebo se projídám ke konci.
Všechno je poprvé.
I ústřice.
Když platíme, zatočí se mi hlava.

Procházka městem.
Všude jsou sociální pracovnice.
A nebo to špatně chápu.
Temná zákoutí, naleštěná dlažba, auto zběsile se řítící úzkou uličkou. Uskakovat nemá smysl – není kam.
Nádherné staré domy, paláce a zámky.
A samozřejmě balkóny. Velké i malé, dokonce i spadlé.
Trochu mě mrzí, že nemám foťák.

V hotelu jsem sám. Mám pokoj pro tři lidi, televizi a ledničku s ceníkem.

Konference, všichni mluví italsky. Za chvíli je coffe break, jejíž význam dokázali Italové povýšit na náboženství.
Po další části jdeme na jídlo.
Cestou kočka s vyhřezlým okem — v Palermu rozhodně není život lehký.
Smažené speciální bramory v housce. Zmrzlina ve sladké housce – nevěřím svým očím, ale je to docela dobré. Jakoby rozkrojili loupák a namazali ho zmrzlinou…

Večer společenský večer. Kupodivu levnější, než první večeře.

Padám únavou, v autobuse spím.

Najedou zastuvujeme. Jsme na kopci, je tma, prčí, pod námi svítí palermo. Stoupáme po schodech.

Jsme v bazilice.
Výzdoba mile překvapila i mě – zaníceného ateistu.

Gotika je ale stejně lepší…

Všude je zlato. Na stěnách příběhy z bible.
Židle nemají klekátka – asi se modlí ve stoje.
Následuje varhaní konzert.
Varhany působí v tom prostoru nepatřičně. Jsou staré ne víc než pár desítek let — krabice uprostřed prehistorie. Jakoby postavili panelák do vesnice.

Hudba hraje, příšerná akustika. Zvuk se často slévá do neskutečného řevu, nelze oddělit tóny.
Jako když startuje proudové letadlo do ráje.

Večeře, menu stejného složní jako včera, levnější, kvalitativně trošku horší.
Jedeme spát, jsme unavení.

Síť dělá Lorenzo — strčí malou bílou krabičku s nakousnutým jabkem do zásuvky a máme wifi.
Když potřebuje odejít, nemáme wifi.
Ale díky aspoň za to.

Přednášky jdou dál, ničemu nerozumím, dělám si vlastní práci.
Jednoho účasníka konference okradli.
Za dne
Chodíme po dvou.

Zakládá se italská pobočka OSGeo,
vypadá to, že jsem zakládajícím členem. Ničemu nerozumím.
Je mi vysvětleno, že jsou dvě skupiny se dvěma kandidáty na prezidenta.
Jdeme to dořešit do restaurace.

Restaurace ve stejné ulici jako ta první. Jídlo ujde.
V letadle si budu muset sednou doprostředka, abychom letěli rovně.
Při placení nevěřím svým očím. Rozlížím se.
Nikdo nevěří svým očím. Ptáme se, co to jako má znamenat.
Antonio pokrčí rameny, “Itále…”.
Jak může stát stejné jídlo dva bloky vedle dvakrát tolik nikdo nechápe.
Snad nám to na institutu vezmou…

Vyhodili nás z restaurace. Stojíme v kruhu a diskutujeme.
Itálie je kolébkou parlamentní demokracie. Nehlasuje se, hledá se koncenzus.
Na venek musíme působit semknutě.
Kolem jezdí uklízecí vůz. Asi desektrát tam a zpátky.
Dohadujeme se o prezidenta. Nakonec každý říká pro koho je a proč.
Zdržuju se komentáře — ani jim nerozumim, jednoho kandidáta sice znám, ale…

Je mi zima, ještě pořád se nedohodli.
Jenom kočka se propletla kolem plotu.
Jsou tři ráno. Dohodli se. Máme prezidenta. Máme sekretáře. Existujeme. OSGeo.it vzniklo.
Předtím tleskali každé blbosti, teď jsou rádi, že to mají za sebou. Jdeme spát..
“Moment, moment, ještě společné foto”.
Jdeme nočním Palermem. Spíme pár hodin.

Vysvětlujte kolu, že za to nemůžete. Práce, povinnosti. Nejsem ani v Praze, v Brně bych ho neměl kam dát. Ale tyhle logické argumenty kola nechápou. Nafouknul jsem alespoň gumy. Když jsem ho vyvážel ze sklepa, řetěz si jenom lehce kviknul, ale zmáknul to. Brzdy zavzdychaly, ale statečně držely, když jsem se do nich opřel.

Opatrně, jako když nasedáte na mladého koně, který ještě nebyl pod sedlem, nebo na starého, který to nemá za potřebí, jsem já sednul na svoje kolo a zlehka se opřel do pedálů. Kolo ucítilo vítr ve výpletu, a radostně poskočilo směrem kupředu – “Super!”. Najednou se odpíchlo zadním kolem, vzepřelo se ve šlapkách a já koukal, jak se nese nad obrubník. “Pomalu, pomalu.”, napomínal jsem ho, “Dlouho si stálo a já mám ten zápal plic”. Zbytek cesty na parkoviště k autu už se chovalo ukázněně.

“A kam že to vlastně jedeme?”, chtělo vědět zvědavé kolo. Dlouho nebylo venku, ale bylo mu jasné, že bez helmy, rukavic a v kalhotách moc daleko nepojedem. “Jedeme k panu Hubkovi,”, povídám já, “to ti udělá móc dobře.” a cítil jsem, jak se rám zachvěl radostným vzrušením. Pan Hubka je kolomechanik a kola jsou u něho moc ráda. Předně na nich nejezdí, ale hladí je, seřizuje, dává olejové koupele, vyměňuje vadné díly, zkrátka mají se u něj jako v lázních.

U pana Hubky jsem ho nechal týden. Neřekl jsem mu nic, ale těšil jsem se, jak bude vypadat, až se pro něj vrátím. Vypadalo náramně a hlavně bylo překvapené. Pan Hubka mu totiž vyměnil přední odpruženou vidlici, na které byl nucen udělat kvůli starým brzdám menší plastickou uperaci. Ta stará vidlice už jenom s námahou zdolávala překážky, které se při běžné jízdě vyskytují. Těch pár tisíc kilometrů na ní zanechaly nesmazatelné stopy. Nová má větší zdvih, je nastavitelná, aretovatelná. Má všechny ty věci, které má pořádná vidlice mít. Kolo tam stálo a evidentně se těšilo, aby už už mohlo vyrazit a řádně tu novou vidlici protáhnout. Jenomže to nešlo, oficiálně jsem byl pořád nemocný.

Teprve nyní, když čerstvý röntgen mých plic prokázal, že jsem se z toho asi vyblízal, jsem se rozhodl, že to kolo po letech (alespoň mi to tak přišlo) provětrám. Helmu jsem si musel půjčit od mámy, protože ta stará se poněkud rozpadla (ale už ji lepím dohromady ;-) ). Kolo natěšeně stálo opřené o mé nohy a čekalo, co se bude dít.

“Tak aby bylo jasno”, povídám, “jsem nemocnej, takže žádný divočárny. Pěkně v klídku pár kilásků tam a pár zpátky, rekonvalescenčně, žádnej spěch.” “Jasně, jasně.”, ujišťuje kolo,”Pojeď, pojeď! Podívej, podívej, tamhle je to dokopce a potom obrubníček a schůdečky! Honem, honem, ať už tam, samozřejmě pomalu, dojedem!”

Nasednul jsem a chvíli trvalo, než jsem to rozdivočené kolo zvládl. Zastavilo se až nad schody, které jsou vysoké asi deset metrů a které se dají vyjet po nájezdu pro kočárky. Potom už bylo docela v klidu, jenom občas si, cestou skrz Milíčák a potom podél Botiče do Průhonic, sem tam odskočilo, zrychlilo, udělalo smýček a hlavně celou tu dobu pružilo svojí novou vidlicí. “To je něco, takhle nová vidlici, jojo!”, libovalo si kolo, “drnc drnc duc duc duc tudum tudum”, bralo to přes obnažené kořeny.

Dojel jsem do Průhonic, stavil se u Štěpánky a valil zpátky. Na silnici jsem vyzkoušel novou aretaci a kolečko pěkně ztuhlo, abychom se nenadřeli víc, než je nutné. Cesta zpátky probíhala v podobném duchu. Já ho krotil, ono chtělo jet, ale nakonec se přece jen podvolilo (prsty na brzdách jsem měl na štěstí přece jenom já). Teprve už skoro doma se mi připoměl věk některých součástek. Na jednom schodu se definitivně odporoučela zpuchřelá gumička ve ventilku. Náhradní byla zpuchřelá jakbysmet. Naštěstí jsem měl náhradní duši (ke kolu). Když jsem ji vyměňoval, všimnul jsem si na jedné straně trochu prodřeného pláště – holt stáří. Budu ho muset vyměnit. Dojeli jsme už v pohodě a opatrně. Kolečko jsem utřel, vyleštil vidlici a uložil k odpočinku.

Nemůžu slíbit, že na něm teď budu jezdit častějc. Smutné je, že kdybych nebyl nemocný, dost možná, že se na něm neprojedu ani tentokrát. Ale vyšlo to a já se těším na další jízdy. Zase to bavilo.

Jdu lepit tu helmu :-)

Měl jsem rád plavčíky, líně se potulující po okraji bazénu, marně doufající v alespoň jednoho utopence, který by je vytrl z celodenní siesty. Měl jsem rád slečny na vrátnici, ledabile mi kynoucí, když spatřily moji zničenou permanentku.

Měl jsem rád pubertální výrostky, skákající buď z prkna do hloubky nebo z okraje mě na hlavu. Slečny, kolem jejichž skoronahých těl jsem proplétal jak úhoř. Důchodkyně, které si pro své hovory vybíraly zásadně dráhu, kde plavali čtyři nejrychlejší borci a hrozně se divily a) že do nich občas někdo omylem strčí b) že cákáme.

Měl jsem rád ty chvíle, kdy jsem se vynořil po několika metrech plavby pod vodou, a celým mým tělem cloumala samba z nedostatku kyslíku. Chvíle, kdy jsem se učil motýlka a desetiletá holčička mi vysvětlovala, že cákám a jí to na lehátku vadí.

To vše je teď nenávratně pryč. Bazén je uzavřen, voda vypuštěna, slunce dosvítilo, světlo zhaslo. Co dělat?

Začnu chodit na Lister Bad, je to venkovní padesátka s desítkou můstkem :-P Aspoň se opálím a pak budu s Ájou v září o dovolené u Mácháče machrovat: “Jóó, móře, tam bylo krásně, ale doma je doma.”

Jo a ještě sem zapoměl dodat, že mi ho za dva týdny zase otevřou ;-)

Výška 10 m, dopadová rychlost 14 m*s^-1, doba pádu 1.41 s.
Člověk má nahoře spoustu času k přemýšlení a cestou dolu vlastně taky.

Jako malej kluk jsem nepotkal moc bazénů, které by měly otevřeno desetimetrové prkno. Jsem rád, že jsem takový bazén potkal alespoň jako velkej kluk.

P.S. Ájo, asi s tím zamražováním něco provedeme ;-)

Tak na příklad dnes. Budiž zaznamenáno, že teplota v 16:00 v Hannoveru dosáhla asi 35°C. Tedy je tu celkem teplo. Hannover je vybaven několika bazény a ten nejbližší z nich v 18:00 zavírá. Mám ho rád. Je to krytá pětadváca, hluboká kromě doskočiště pro metrový můstek, které je poněkud bokem, asi dva metry dvacet, s (v těchto dnech) příjemně chladivou vodou. Minulý týden jsem tam byl pět krát a i když jsem si vlastně chtěl dát teď dva dny pauzu, neodolal jsem a když mě kluci vyhodili z kanceláře dřív a já si přečetl, že dnesky bych mohl to plavání stihnout, neváhal jsem chviličku, vyhodil počítač a lososa z batohu, hodil tam plavky a ručník a valil na bazén.

Co se stalo, předčilo veškerá má očekávání. Před bazénem několik žen v muslimských šátcích i bez nich, kterým jsem nevěnoval pozornost. To se však ukázalo býti chybou. Zastavily mě dvě drsně vypadající slečny a velice slušně, nicméně důrazně mě upozornily, že nyní jsou plavecké hodiny výhradně pro ženy. Matně jsem si vzpoměl, že něco takového na rozvrhu hodin bylo, ale v jaký den a v kolik hodin, to jaksi zapadlo. Slečny mi nicméně daly rozpis všech ostatních bazénů spolu s doporučením jak se dostat do nejbližšího. Když já sem se nechtěl trmácet přes město, já jsem chtěl jít plavat tady a teď. Naštěstí se mě to nijak nedotklo, vzal jsem si rozpis (alespoň to už nebudu muset lovit po netu) a šel zase rozpálenou ulicí, kolem parku se zbytky žluté trávy, dom.

Cestou jsem přemýšlel. Nejdříve jsem si říkal, že je v podstatě nespravedlivé, když jsou v mém oblíbeném bazénu hodiny pouze pro ženy, že bych taky občas bral hodiny pouze pro muže, čímž by se eliminovaly tlusté důchodkyně plavající zásadně do dráhy, kde se plave nejrychleji.

Marně jsem hledal argumenty, proč by vůbec měly být hodiny v bazénu odděleny pro obě pohlaví. Nakonec jsem prošel kolem reklamy na erotický časopis a drátky se sepnuly.

Volmovi ve své knížce (teď to asi hodně zjednoduším) píší, že společnost která je prudérní – ve které není běžné a nepovažuje se za společensky přípustné ukazovat nahá těla – je potřeba vytvářet jakési náhražky, z čehož žijí porno časopisy a podobné produkty. Kdyby bylo normální vidět ženu na ulici nahou a podobně, podobné služby by zašly na nezájem.

“Ženské” středy v bazénu jsou přímým prohlubováním prudérních nálad. Na ženy je zakázáno se dívat. Jakkoliv přiznávám, že pokud plave v bazénu něco zajímavého, tak si toho všimnu, tak jednak nemám většinou dost sil u toho slastně mroukat a slintat a jednak některá sebekrásnější děvčata vypadají v latexové čepičce, tmavých plaveckých brýlých a přicuclých jednodílách plavkách jakkoliv, jen ne přitažlivě a vyzývavě.

Nechápu, proč by se měly muži a ženy koupat/saunovat/cokoliv odděleně. Kam vede sexuální zdrženlivost můžeme vidět v zemích od Ruska na jih. Rozhodně bych to nenazval harmonickou společností, kde každý respektuje každého. Dovedeno ad absurdum, měly bychom rychle vymyslet něco, aby ženy a muži mohli souložit odděleně, aby náhodou jeden nebo druhý nedošli k újmě.

Dále bych navrhoval tedy zavést mužské pondělky, protože všichni víme, že pohled na nahého muže ženy rozesmívá, ženské úterky, protože pohled na nahou ženu muže rozohňuje a konečně ji začíná věnovat pozornost, což ženám není příjemné a o to více se před nimi budou zkrývat, mužské- (mužské minus) středy pro muže homosexuální, kterým se točí hlava z toho množství masa všude kolem, ženské+ čtvrtky pro ženy obdobně zaměřené. Zbylé dny pak vyhradit např. zadaným párům, nezadaným párům a dětem do deseti let, které z toho ještě nemají rozum.
Myslím, že oddělení žen od “zbylé společnosti” není ta správná cesta k jejímu zlepšení. Jenže kdo by si to měl uvědomit? Politici? Jejich manželé? Ony samy? Asi spíš celá společnost. Takže to bude pěkně na dlouho :o( Nicméně četbou již zmíněné knihy to můžete uspíšit :o)

dyz jsem prochazel slavicim Hannoverem, doslo mi, ze uplne nejpresnejsi souslovi, ktere by charakterizovalo obecnou naladu v ulicich by bylo “Sieg, heil!”

Jsou holt slovni spojeni, ktere v Nemecku zatim vyslovit nemuzete. Nastesti. A tak se jasajici davy omezuji na proste “Deutschland!”.

A kdyz jsem uz u toho, hadejte, jake je me pracovni heslo. Souslovi, kterym si dodavam energii do dalsi praci a navnazuji se na obdobi po praci. Vitez ziskava pet bodu. No, ale nahlas jsem se to jeste rict neodvazil. Bohuzel, zase je to slovni spojeni, ktere podle meho nazoru vyjadruje presne to, o cem je. Bohuzel opet zneuzito a tudis nepouzitelne.

Tenhle blogpost mel byt vlastne o novem pocitaci a nejak se to zvrtlo. Pro ty, co me neznaji, nesnazim se zadnym zpusobem snizit nebo znevazit ci zlehcovat veci, ktere se staly behem druhe svetove valky. Jenom pisu o vecech, ktere me napadaji, kdyz tady ziju, o vecech, kterymi si pomaham prekonat slabe chvilky.

No, ale abych to moc nezakecal: Je to HP nx6125, pomerne rychly AMD Turion s trochu malo pameti, dost velkym diskem, milym 1400×1050 rozlisenim. Dal jsem tam po dvou dnech boje Debian, nakonec testing, pro amd64 a nakonec, po chvili vahani, gnome-core. Da se na to zvyknout ;o) Ted bojuju se suspendem, grafickou kartou (ati x200), a s nekolika programy mam proste smulu (windows codeky pro mplayer nejsou, skype problem, flash mam ten svobodnej, co toho zatim moc neumi, real player taky nic :o) Ale zaklad tam je a jede to jak ma. Zbytek snad do pul roku, tak drzte palce (a posilejte tipy na howto :o).

Jo a dalsi zmena v mem pocitacovem zivote: V nasi rodine se pocitace jiz od roku tusim 1988, kdy tata prinesl domu vyrazeny pocitac s procesorem 80286, ktery koupil za tehdejsich 50kkc(!) tradicne jmenuji bobes. I muj prvni notebook, ktery timto sdedila Aja, se proto musel jmenovat bobes. U tohoto bobse (tedy pocitace) jsem nejakou dobu vahal, a nakonec zvitezil Mellon. Nakonec proc ne. Je to prostredek, slouzici mimo jine ke spojeni s prateli. Akorat nemuzu najit to spraven tema pro GDM, nikde neni. Pritom si sem jistej, ze takovy tema existovalo. Kdyby ho nekdo mel, budu rad, kdyz mi ho posle. Za pomoc s vyberem diky Davidovi – nesnasim se prohrabavat ohromnou nabidkou sam.

Tak ja jdu rebootovat cerstvy jadro a posilat bugreport o suspend2 ;-)

V neděli jsem si přečetl e-mail, který jaksi zapadl, že prý jestli bych nemohl přijetdo Göttingenu přednýst něco, hádáte správě, o GRASSu ;-) V pondělí jsem to probral se Stephanem, v úterý jsem dělal celý den prezentaci a dneska jsem jel na výlet do místa, kde to pro mě všechno začalo (mmchdm, zítra jedu do Prahy, ale to jenom tak na okraj).

Tímto výletem se pro mě uzavřel jeden velký kruh. V roce 2002 jsem byl s Ájou jako erasmák v tomto univerzitním městě. Začal jsem tam používat GRASS, začal překládat, měl jsem tam svoje první větší referáty, naučil jsem se tam programovat. Co umím, naučil jsem se tam. Co ze mě je, vzniklo tam. Něco bylo ale jiné – nejel jsem tam přednášet jako studentík, potřebující erasmácké kredity, ale jako expert, který je požádán o přednášku … děsivá proměna. Opravdu jsem se tak změnil?

Co se ale nezměnilo, je město samo. Jako vždycky, pršelo. Prošel jsem se alespoň městem a udělal několik fotek, zamáčkl několik slz, nasál známý vzduch. Jsem mladý, ale rok života je rok života – na to se nezapomíná.

Na fakultě jsem se nejdřív zastavil u Františka Vilčka. Je pořád stejný. Pořád práce nad hlavu, pořád nestíhá, pořád starosti, pořád se podceňuje. Překvapení bylo dokonalé – vůbec mě nečekal!

Na přednášce vlastní to bylo tak 50/50 lidí, kteří už GRASS znali a těch ostatních. Každopádně hromada známých tváří. Božíčku, jak jsem je tam nechal, tak tam zůstali. Robert, který to celé spískal, si pochvaloval, jak jsem pěkně evangelizoval a loboval u prof. Slobody. Nojo, jich je na institutu víc, ale kdo bude lobovat u nás v Brně?

Naložili jsme gril, maso, uhlí, zeleninu, deky, karimatky a další věci do auta a vyrazili do parku na trávník. Hned v úvodu Otto vyžebral podpalovač a nafasoval k tomu asi pět opečených kotlet, protože majitelé podpalovače už nemohli.

K samotnému podpalování grilu se nebudu moc vyjadřovat. Propadal jsem se hanbou, když jsme ve třech nebyli schopni zapálit uspokojivě dřevěné uhlí ani za pomoci flašky hořlaviny. To snad není možný. Já, který mám na vandrech ambici zapálit každý oheň na jednu sirku…

Klobásky byly dobré, pivko taky sedlo a chlapci vybalili fotbaloví míč. Pochopil jsem, že s Němci musí náš národní tým vždy prohrát. Co předváděli dva kluci, jejichž těla mají daleko do sportovní šlachovitosti, jeden slepý, protože odložil brýle a dokonce jedna holka za parádičky, to se na českých loukách a parcích běžně nevidí. Holt umíme alespoň ten hokej líp…

Je temný večer, na Vltavě dočetli velmi příjemný horor a zrovna jede další hodina jazzových konzertů. Táhne na třetí hodinu ranní a já si říkám, že bych měl jít pomalu spát. A taky že jo.

V Reichu jsem už měsíc a na první pohled by se mohlo zdát, že se nic neděje. Děje se toho hromada, ale já to nestíhám chrlit ani na Ájou přes skype, natožpak do blogu a na stránky.

Účastnil jsem se sjezdu místního sdružení uživatelů GRASSu, které tedy vlastně není ani tak sdružení uživatelů GRASSu, jako spíš uživatelů ,,freie GIS-Software“ (tohle přeložit bude ještě oříšek) – něco takového bychom rádi založili i u nás a tak jsem koukal, poslouchal a navazoval. Setkání proběhlo uprostřed lesů a jasně, že jsme měli dataprojektor, swiche, gpsky, notebooky i velké stroje. Naštěstí byl i čas na výlet.

Těsně před odjezdem jsem dokončil první nástřelovou verzi grafické aplikace na tvoření konfiguráků pro GRASSový modul G-ps.map. Zatím se to chová jenom částečně tak, jak bych si představoval, ale nějaký výsledek tady už je. V lese bude založen projekt s svn, takže se doufám pár lidí zapojí.

Hlavní čas trávím na svém ,,projektu“ – webových mapových službách. Je to maso. Ale právě teď mohu říct: chodí mi to, jak bych si pro začátek představoval. Ještě trochu uklidím kódy, opatřím licencemi, přeházím do adresářů, chybí mi podpora pro maximální počet spuštěných operací najednou atd., ale to už jsou spíš kosmetické úpravy. Uff, trvalo to přesně dva týdny perné práce, kdy jsem fakt nedělal nic jinýho.

Tedy dělal. Dneska večer jsem si ,,odskočil“ do Brna a na svém desktopu a jednom tamním serveru zároveň instaloval mapový server, resp. převáděl jsem mapy z S-JTSK do WGS84. Proč mi nikdo neřek, že ogr2ogr a gdalwarp jsou tak výborný nástroje? Zbejvá ten článek napsat, UFF.

No a kromě práce se mi daří hrát hodinku denně na kytaru. Zase to baví, zase je to super. Momentálně dřu Plíhalovu Pohádku. Zahrát bych to už i zvládl, ale von do toho pořád něco vypráví nebo co :-)

V bazénu jsem se začal protahovat – je tam na to prostor a hlavně čas. Takhle roztaženej jsem byl naposled, když jsem chodil na kung-fu, a to je už nějakej pátek. Tenkrát jsem byl tedy ještě o něco volnější, než teď, ale nesmíme být neskromní, všechno bude, jen vytrvat.

Takže dělám přesně tři věci: Práce, kytara a bazén. Nestíhám nic dalšího – ani to udržet, natož něco fyzicky stihnout. Je to dobře? Radši nad tím moc neuvažuju. Je to jenom na půl roku, pak už to bude zase v Brně pohoda.

Na Vltavě práve dohrál jazz a následuje nástroj “cora” – africká kytara se 21 strunama. Ale to už je i na mě moc…