A dnes už není doba statických a neměnných kategorií, kdy A bylo vždy jen A a B vždy jen B. Dnes dobře víme že A může často zároveň být B a B zároveň A. Že B může být nejen B a ale i A a C stejně jako C může být nejen C ale i AB a D a že za jistých okolností dokonce F může být nejen OQY, ale třeba i Ň.

– Zahradní slavnost

Nemohlo to začít lépe – po Břístvi mě krásně bolelo koleno, na nějaké trénování nebyl čas (byl jsem se jenom lehce proběhnout na asi 10km po okolí), v pátek jsem si sjel do opravny, kde mi přihnuli přesmykač, takže začal trochu přesmykovat i na nejmenší tác a vyměnili brzdové destičky v přední brzdě, takže jsem normálně začal brzdit. Na Břístvi mi došlo, když jsem zastavil natvrdo o spadlý strom předním kolem, že s tou brzdou musím něco udělat.

Jinak letošní příprava je z mé strany žalostná. Naběháno nějak mám, ale na kole jsem letos ujel už asi 100km a těsně před Bříství jsem naplaval asi 2 km – polovinu standardního tréningu v loňském roce.

Na Rykot jsem se ale těšil, fotky ze závodu vypadaly sympaticky, trasa z mapy rovněž. V sobotu jsem si sbalil svých pět švestek a vyrazil do Dřevěnic. Přivítala mě milá, takořka domácí atmosféra. Sokol Dřevěnice má něco z Vlašky – co do formy i obsahu. Po registraci jsem se přesunul do depa u rybníka Hlíza a našel jsem si až úplně vzadu místečko na stojanu. Místa nebyla číslovaná a nakonec jich bylo i málo, takže kola byla poseta různě kolem.

Šel jsem se ještě rychle zoběhat po trase horského kola, abych věděl, co mě čeká na prvních metrech. Červené šipky označující běžeckou trasu, které vedly kamsi nahoru po skále jsem ignoroval – to bude jistě omyl a vše se vysvětlí. I trasa pro horská kola vedla v prvních metrech do nepříjemně prudkého kopce. Usoudil jsem, že to bude na preventivní protikřečový octík hned jak vylezu z vody.

Vrátil jsem se akorát na start žen a dívek. Rybníček bahňáček už byl zvlněn rozplavávajícími se borci, děvčata seřazena na hrázi. Po slavnostním hvizdu holky odstartovaly směr bóje a my sledovali, co se bude dít. 4 minuty po nich startovali veteráni, my – normální chlapi – jsme startovali s 8 minutovým zpožděním. Holky plavaly okolo bóje, a, hurá, na kolík na druhém břehu. První borka, vylezla z vody, kde se poslední metry brodila bahnem, oběhla kolík a hupla do vody rovnou ze břehu. Dav zašuměl. Borka se ale zvedla, ukázalo se, že hodila šipku do místa, kde je vody ani ne po kolena, ale na štěstí se zapíchla do bahna, a pokračovala zpátky k hrázi – dobře to dopadlo. To jsme už pomalu startovali my.

S hvizdem píšťalky jsem hopnul do vody a nastala klasická mela, kdy mi někdo několik temp lezl na záda a chvíli jsem zase lezl na záda někomu já. Když jsem plaval okolo bójky, vypadalo to, že mi všichni odplavali a já se potácím někde na chvostu. Asi ve dvou třetinách cesty ke kolíku jsem si všiml, že jsem jediný,kdo plave, ostatní se snažili běžet – záhy jsem nahmatal rukama bláto a došlo mi proč. Delfínoidními přískoky jsem se brodil bahnem a když jsem obíhal kolík, tak jsem se trochu rozhlédl – byl jsem na chvostě vedoucí skupiny, to nebylo tak špatné. Probrodil jsem se bahnem zpátky do vody a po několika kolizích s člověkem, co plaval zhruba stejně rychle, jsem se dohrabal až k hrázi.

Protože mezi depem a hrází byla štěrková cesta, mely mnozí borci botky připravené i s ručníky už na hrázi. Tím jsem ostentantivně pohrdnul a přeťapkal do depa, nandal botky. Ještě sice nemám triatlonový drez (ale už je objednaný!!), ale osvědčilo se mi plavat ve starých cyklo elasťácích. Odpor vody je znát, ale přežít se to dá a s převlíkáním se člověk opravdu nezdržuje. Takže ponožky, botky, octík, brejle, helma. Rukavice mám v kapsách v trikotu – nasadím je, až bude klidnější úsek – a vzůru do kopce.

No, klasika, co jsem nahrabal při plavání, o to jsem přišel při stoupání. A při dalším dalším stoupání jsem se propadal hloubš a hloubš. Asi jsem už starej. Alespoň že cesty byly široké, takže mě mohli ostatní celkem pohodlně objíždět. Cesta vedla v podstatě výhradně lesem. Trochu blátíčka bylo, trochu písečku. Celá cesta byla skvěle značená, včetně nebezpečných míst. Na některých sjezdech dokonce stáli dobrovolníci s píšťalkami a dávali jasně najevo, proč tam stojí. U jednoho takového sjezdíku jsem si asi 3 metry za takovým upozorňovačem s gustem těch pár šutříků přeskočil, abych v zápětí po dopadu zjistil, proč tam pískal – ohromný šutry, který se fakt nedaly jet nad 20km/h. Dobržďoval jsem stoje na předním kole (nové destičky se hodily) – dobře do dopadlo. Přibližně od té chvíle se datuje zvláštní zvuk v zadním kole – doufal jsem, že to je jenom jeden drát (byl).

V podstatě celou první polovinu jsme stoupali na kopec Kumburk, abychom druhou polovinu mohli jet dolů. Celou první polovinu mě tedy lidi předjížděli (ale pár holek jsem taky dal :-P) a druhou už mě jich tolik nepředjelo. Sjezdy z Kumburka opět super – široké, přehledné, rozdhodně ne nudné. Na přejezdech na silních dobrovolníci, v ostrých zatáčkách dobrovolníci – skvělá organizace. Přes kořeny jsem se dokodrcal do depa, zahodil helmu, nazul botky a vyrazil na ten běh. Na cyklo rukavice nakonec nedošlo.

Tak přece jenom to nebyl omyl – běželo se do fakt hnusného kopce. Tedy spíš se lezlo po všech čtyrech. Nahoře sice byla občerstvovačka, tu jsem v podstatě vynechal – byl jsem napitej ještě z kola. Pak se běželo nějak po rovině a samotného mě překvapily dvě veci – že se mi běží celkem dobře, a že me zase někdo předběhl. Nechal jsem to být. Dávno už nezávodím abych se poměřil s ostatními, ale abych se poměřil se sebou.

Jenže jsem začal být na dohled závodníkovi, který mě vzal na kole a chvíli jsme okolo sebe kroužili, až mi na sjezdu (!) ujel (asi stárnu). V dalším kopci (opět nepříjemně prudká záležitost) jsem ho vzal, stejně jako kluka, co mě před chvílí předběhl a další dva závodníky. Jenomže hned po občerstvovačce se zase běželo do kopce a ten kluk měl zase víc sil. To snad není možný – 4km a tolik kopců. Pak se ale běželo už dolů. A já měl pocit, že asi budu zvracet. A to se mi nechtělo. Držel jsem s na dohled.

Seběhli jsme zpátky do Dřevěnic a následovala cílová rovinka. Nasadil jsem svůj pověstný finish a jeho náskok podstatně zkrátil. Jenomže pak mi nějak vypověděly nohy. Chvíli jsem držel tempo silou vůle, ale když jsem na zemi zahlédl nápis “200 m”, došlo mi, že ho už nedám, a tak jsem alespoň udržoval uctivý odstup. Dobrá zpráva – i přes to, že jsem se fakt snažil, se to tentokráte obešlo bez křečí.

Dorazil jsem do cíle v čase 1:32:05 – na začátku druhé půlky startovního pole.. Chvíli přemejšlel, jestli budu zvracet nebo jo, ale dobře do dopadlo. Po jablkách, melounu, ionťáku, troše relaxace jsme se přesunuli do Sokola. Následovalo pivečko, řízeček, vyhlášení výsledků (nehrychlejší 1:10, holky kolem 1:30 – těm ještě stačím, nejmladší závodníci 10 let!) a já se po chvíli zevlování vrátil k rodině.

Každopádně hodně moc hustá akcička a vřele doporučuju všem. Organizace skvělá, trasa skvělá, atmosféra skvělá. Účast zatím ne nad kapacitu (cca 100 lidí). Jediné co – voda v rybníce. Ale to je problém české krajiny obecně, ne jenom rybníčku Hlíza. Jsem rád, že jsem v okolí našel náhradu za Tvrďáka, na kterého jsem se letos “z rodinných důvodů” nedostal.

Co z toho vyplývá?

Že nikdo nemá nárok na nic.

Máme snad všichni šanci dostat se např. do IKEMu, protože tam se přece dělá medicína na špicce vědeckého poznání? Co rozhoduje o tom, jestli se nám dostane lepší nebo horší péče, dostaneme-li se k odborníkovi či nikoliv?

Jako za socialismu – známosti.

A jak to, když platíme takové strašlivé zdravotní pojištění, není dost peněz ve zdravotnictví pro doktory?

No mimo jiné i proto, že dneska sice zase až tak často neumíráme na celkem závažné nemoci (rakovina například, i s HIV se dá celkem žít), ale ty lékařské postupy, na úrovni současného vědeckého poznání, jsou čím dál víc dražší. A to je holt fakt, se kterým se taky nedá nic dělat.

Takže máme dvě možnosti: buď naši odboráři (a vůbec my všichni, ale hlavně oni, protože přece vytvářejí hodnoty, na rozdíl třeba ode mě), začnou makat víc (nebo můžou být efektivnější, to je dohromady jedno), takže odvedou do systému více peněz a pojedeme dál. Nebo se to musí celé nějak změnit – přivézt do sytému více “jiných” peněz a ušetřit ty, které tam už jsou.

Takže za “a” ušetřit:

Pokud vím, tak “za Julínka” to bylo poprvé, co bylo ve zdravotnictví doste peněz na rakoviny. To jde totálně úplně mimo moje chápání. Dovedete si to představit? “Tak pane Čepický, máte rakovinu. Ale my teď nemůžeme přijímat nové pacienty s rakovinou – vyčerpali jsme limit od pojišťovny. Tak s léčbou začneme za rok, ano?” Tohle se teď nedávno dělo lidem s snad ještě horší nemocí (i když tady těžko porovnávat) – s roztroušenou sklerózou. Jo, ale paralen na recept byl zadarmo.

Julínek zavedl poplatky, aby lidi nechodili zbytečně k doktorům. Heger chce (a i jiní chtěli) provézt mimo jiné i reformu v tom, že léky do 50,- kč (či tak nějak) na na kasu ze zásady nepůjdou. Prostě chřipku si budeme platit sami. Tím v systému zbude víc peněz. Nechápu, jak to, že někdo (ti odboráři, co jsou slyšet) tuto argumentaci nedokáže přijmout. Asi je to tím, že v životě nebyli opravdu nemocní a nepotřebovali odbornou a hlavně drahou péči. Nemají tucha kolik to stojí, zachránit život. Nechal si někdo z nich vyjet výpis z pojišťovny, kolik ji vlastně stojí? Já ANO! Nebo z jiného soudku: 100,- za noc v nemocnici? Ob den čisté povlečení, sprcha, 3x denně jídlo a lidé hovoří o likvidačních cenách? Ale no tak!

Takže za “b” přinést nové peníze:

Takže ještě jednou: všichni máme nárok na všechno. Jenomže si to nemůžeme dovolit (z finančních a kapacitních důvodu). Nápad: co kdybychom všichni měli nárok na nějaký standard a specialitky, ať si lidé platí. A nemusí to platit komplet, zaplatí jenom rozdíl mezi standardem a tím lepším. Nakonec povedou obě metody ke stejnému výsledku, ale některá holt bude příjemnější.

Lidi si to budou moct zaplatit na dřevo, protože si na to našetřili, nebo se připojistí, protože jim to za to stojí. A pokud ne – nic se neděje, pořád je někdo dá dokupy a budou zdraví. Místo odlehčené sádry normální sádra. Má se za prokázané, že zubní kaz je civilizační nemoc. Kdo má kazy, jí cukr a nečistí si zuby. Proč mu tedy platit plomby?

Ono se to vlastně děje už dneska. Jenomže se to pohybuje na úrovni známostí, šedá ekonomika. Všichni víme, že když chcete u porodu konkrétního lékaře, něco to stojí. Pokud opravdu potřebujete vyměnit kyčel “u pana profesora”, musíte si zaplatit “nadstandardní pokoj” v domluvené nemocnici a ještě něco přihodit “bokem”. A nejsou to stokoruny.

A nebylo by lepší, tohle všechno zlegalizovat? Mít ceník? Moci se na to pojistit? Víte, že lidi s roztroušenou sklerózou od určitého stupně vývoje nemoci už nedostávají léky, které jim ale pomáhají, protože jsou pro společnost neperspektivní? A víte, že i když si tito neperspektivní lidé chtějí tyto léky koupit za vlastní, protože pořád ještě pracují (hlava jim holt funguje), tak to udělat nemůžou? Protože naše zdravotnictví je přeci zadarmo!! Lidi chtějí platit (nadstandard, léky na které nedosáhnou), můžou platit (mají na to), ale nesmějí! Takže do zdravotnictví nepřitečou peníze, které by se mohly použít třeba na ty vyší platy. A jde to pěkně bokem, přes šedou ekonomiku.

ALE

Jo, i já vím, že idea to může být hezká. Ale až to projde parlamentem (Rath, Sobotka, komunisti, Škromach, … jééžiši, jak jsem rád, že nemám televizi!!) …

Já vím, že poplatky měly mít POUZE regulační funkci – a ono se s nimi stále víc začíná počítat do přijmů a už se čachruje s jejich výší a objemem.

Jenže něco se prostě udělat musí. Heger vypadá, že to chce alespoň zkusit a já mu (stejně jako před tím Julínkovi), jako pacient (a ohrazuji se proti tomu, aby mým jménem hovořil KDOKOLIV z organizace jménem Svaz pacientů České republiky, kde mi nikdo nepodpověděl ani na banální e-mail) mu držím palce.

V Dejvicích jsem potkal Hondu Insight s ohromnou fotkou Bedřicha Moldana (TOP 09). Nic proti straně, či snad pánovi, ale ptám se po účelu: Člověk, který se profiluje, jako “pan ekolog”, nechá po Praze jezdit auto. Auto je hybridní.

Pokud chce oslovit “horních deset tisíc”, prosím. Pokud chce oslovit “ekologické” voliče – jak?? Po Praze krouží úplně zbytečně auto – už to samo o sobě je blbost. Auto, je sice hybridní, ale ouha i Hummer je “ekologičtější”, než Prius, natož Insight. Takže moje otázka: sleduje tím pan Moldan něco? Jestli ne, a jenom vidím souvislosti tam, kde vlastně žádné (úmyslně) nejsou, tak pardon.

Jiný hezký příklad: celé metro “C” je polepeno plakáty místní (Jižák – Praha 11) odnože ODS, kde je pěkně odškrtáno, jak se plní sliby. Tedy nic proti tomu, každý se musí pochválit, jinak to za něj nikdo neudělá. ALE, chlubit se tím, že se začal stavět bazén, zatímco “naši předchůdci jen slibovali”, to je hodně odvážné, vzpomeneme-li, že co paměť sahá, předchůdci byli VŽDY z ODS. No, a po čtyřech letech u vesla, “už” začali stavět. No, těch odškrtaných slibů je víc zajímavých, ale pravda je, že už jsem přece jenom mimo.

To se fakt musí lidem TAKHLE podbízet? Takhle nás oblbovat?

To máme ale krásné propojení moci výkonné s mocí zákonodárnou – i když kam se to hrabe na poslanecké mandáty většiny minulých (a pravděpodobně i budoucích) ministrů.

Manželům jejich štěstí přeju, ať si dělá kdo chce co chce, ale neodpustím si poznámku, že ani takhle strana nemá ani své lídry lepší nebo horší, než většina stran jiných, což teprve řadové členstvo (je-li nějaké)…

Znamená to, že si okolo Frankfurtu už nedáte Handkäs mit Musik? To fakt nevím – snad jo, neobsahuje slovo “Olomouc”. Vím ale, že je to stejně na hlavu, jako europizace buřtu, rumu, brynzy a podobné hovadiny. Na kraviny je času spousta – jídlu a pití přece rozumí každý, nejvíce pak vyžraní europoslanci a euroúředníci. Ale řešení opravdových problémů, na to v EU nikdy nedojde. Standardizaci zdar!

Začali jsme registrací, kde jsme se sešli s Petrem a Kájou, nechali jsme se pomalovat a zašli na pivo. Karel si u toho zapálil a já pobaveně pozoroval další účastníky, kteří museli projít k registraci okolo nás a při pohledu na tři očíslované kouřící “sportovce” jenom nevěřícně kroutili hlavou.

Start závodu byl odpoledne, takže jsem svíčkovou od tety musel oželet. V rychlosti jsem do sebe nakopal nějaké těstoviny a vyrazil směr start. Po rychlém rozplavání jsem zjistil, že už jsou ostatní ve vodě připraveni na start. Nechtěl jsem zažít to co posledně, že se budu mlít a budu skopán od ostatních účastníků, takže jsem se začal drát dopředu, kde jsem potkal Áďu. Krátké obejmutí, a najednou už byl start a už jsme plavali. Inu maso. Nejvíc natřískáno bylo okolo bójek – po trati jsme se ještě nějak vešli. Když jsme doplavali, přeběhli jsme poloostrůvek a valili na druhé kolo – celkem 700m.

Opět jsem překonal svůj osobní rekord a první příznaky křečí se objevili hned po vyběhnutí z vody. Na to jsem ale byl připraven: u kola na mě čekala tuba magnézka. Po bleskovém striptízu jsem vskočil na oře a pádil směr kazatelna. Postupně mě doháněli a předháněli další závodníci, na to jsem ale byl připraven a jel jsem v klidu dál svým tempem. Dokonce to vypadalo, že předjedu jednu holčinu, která tedy musela zaplavat přímo excelentně, ale v tom nejlepším kopci mi spadnul řetěz. Zanadával jsem, spadnul z kola a začal bleskově řešit, což se celkem podařilo. Tentokrát jsem Kazatelnu vyjel bez většího zaváhání, na rozdíl od loňska, kdy se mi křeče zakously do obou lýtek. Po sjezdu k oboře jsem ale cítil, že by to něco chtělo a to něco byla cucací tabletka, kterou jsem zapil další půlkou magnézka. Vyfuněli jsme na Stožec a následoval sjezd – a více méně v místě, kde jsem loni upadl, teď byli borci, zpomalovali nás – okolo jedoucí a jeden z nich ležel na zemi. Prej už je všechno v pohodě (když jsem kolem tak už hejbal nohama a koukal, ale prej ho málem rozdejchávali – z toho plyne ponaučení, že helma může být dobrá jenom jednou za život, ale i to stačí). Mírně otřesen jsem valil po severní straně Brd směr východ po lesní cestě, do kopce, z kopce, přes kořeny do kopce – tentokrát bez upadnutí a opět kolem Kytína z kopce. Pod kopcem občerstvovačka. Protože jsem ji čekal, vyprázdnil jsem důkladně flašku a připravil se na doplnění zásob. Nějaký banánek by se taky šiknul. Jenomže stavte ve čtyřicítce, když to tak hezky jede, že. Takže jsem zůstal věren své tradici a první občerstvovačku jsem vynechal.

Pět kiláků nebyl problém, dojel jsem do depa a tam už mě stíhala Mája – furt jsem čekal, kdo z naší bandy mě vezme a ono to byla až v depu Mája. Jenomže – já měl letos natrénováno, takže to nebude problém. Obul jsem svá nová Mizuna a vyrazil na trať. Po prvním kilometru mi stehna zkameněla a já se začal proklínat za to, že jsem nechal tubu a půl magnézka na kole. A začali mě brát první borci a než jsem se jakž-takž rozběhl, bylo jich přede mnou dvacet nebo třicet. Ti co mě míjeli se mi snažili pomoct, mě ale nebylo pomoci. Křeče povolily tak po třech kilometrech, zbývajících 5 to ale na moc vyskakování nebylo. Do cíle jsem se doplazil na 48 místě.

Nejvíc překvapil Karel, který sice z vody vylezl skoro poslední, ale všechny vzal na kole a v běhu. V cíli se usmíval šťastnej jak blecha, a říkal, že to bylo tím dresem. Karel totiž běžel v zbrusu novém triatlonovém dresu Brdman Advanture. Míla se po doběhnutí Karla ptal, co za prasečiny mu Áďa za ten výkon slíbila. Karel jenom říkal, že mu to dneska prostě sedlo, každopádně velkej respekt!

No a já budu muset do příště fakt natrénovat to kolo, protože jít vyšťavenej na běh – ať mám naběháno jak mám naběháno – to se fakt nedá. A hlavně nezapomenu na cestu octíky.

1. Mapa je ve Flashi. Doufal jsem, že se od této technologie, v souvislosti se současným vývojem (HTML5, Google mapy, nepodporování Flashe Applem, …) už ustupuje. Asi jsem se mýlil. S tím souvisí i moje výtky na ovládání mapy: např. nejde nakreslit box pro rychlé zoomování. Nenašel jsem nástroj na zjištění podrobných údajů k nějaké zátěži: prostě jenom bod v mapě od určitého měřítka s popisem, ale podrobné informace nikde.
2. Myslel jsem si, když jsem psal tiskařský modul pro jedny naše mapy, že primitivněji už to nejde. Jak jsem se zmýlil. Uvedená aplikace tiská rovnou na tiskárnu, bez náhledu, bez možnosti uložit výsledek do souboru – alespoň na Ubuntu se to tak chová.
3. A nakonec mě mrzí, že všechna data nejsou dostupná přes webové služby, konkrétně historická mapa leteckého snímkování, abychom si mohli takovou mapu načíst i do desktopových GISů. Takhle je to na koukání, ale nepoužitelné (odkaz na WMS službu jsem na stránkách Cenie ani Geografické služby AČR nenašel).

Mapička je to hezká, cožpak o to (když zapnu flash), ale použitelná? K informacím se člověk nedostane, je to jenom na koukání, ale k čemu to teda je? Asi “jenom” k prezentaci. Hmm..

Inu, mluvil jsem o tom dlouho. Velkou inspirací mi vždycky byl Majkl s Jardou, kteří TO (z dnešního pohledu “kdysi”) “dali”. Intezivně jsem se začal připravovat už v Trentu, kdy jsem běhal do kopce, ale potom mi do toho vlítla jistá nemoc – pamatuju se, jak jsem stál v nemocnici na Františku těsně po chirurgickém zákroku, popíjel jsem kávu se svými spolupacienty a konstatoval, že dneska se TO běží. Loni jsem se soustředil na úplně jiné věci, ale s postupujícím podzimem ve mě zrálo přesvědčení, že letos už to musí vyjít. Začal jsem trénovat s jasným cílem. Mé přesvědčení se změnilo v jistotu, když jsem si plácnul s bratrancem Martinem, že letos to dáme a když jsem potom k ježíšku obdržel od ségry certifikát se zaplaceným startovným, nebylo již cesty zpět a já se začal připravovat s konkrétním úkolem, který už byl přede mnou.

Naplánoval jsem si 3x týdně tréning. Postupně jsem se dostal na 50-60km týdně, vždy po 20km. Kdysi jsem 30km běhal, ale tentokrát jsem se k tomu neodhodlal – půlmarathony jsou ale taky slušná dávka, obzvláště když při tom běháte na Říp. Dávky se mi dařily celkem držet, jenom 14 dní před akcí jsem si střihnul na Dobříši jarní běh pro zdraví (10km/01:40), pak jsem ale byl služebně mimo a fakt tam nešlo běhat. Ale furt dobrý. Poslední tréning v úterý, ve čtvrtek jsem z Dejvic běžel na Výstaviště pro číslo na veletrh. Cestou jsem se patřičně zpotil, následně jsem poněkud prochladl … zkrátka následující tři dny jsem se rozmýšlel, jestli budu mít kašel nebo nebudu mít kašel. Ještě teď trochu chrchlám…

Výstava byla každopádně hodnotná. Kromě trička, batohu a nezbytného čísla jsem se obohatil o návod, jak a kdy do sebe kopat energetické gelíky, dva jsem promtně koupil spolu s tabletkami na křeče a u stánku s ponožkami jsem si nechal vysvětlit, jaké že nové technologie při výrobě ponožek jsou dneska trendy (vlákna iodidu stříbra, zesílená pata a ochrana kotníků, tenčí nárt pro lepší provětrávání, …) jedny jsem za skoro dvě stě koupil, že se jako uvidí. Pokecal jsem s pány od firmy Mizuno o botkách, protože moje rok a půl staré Adidasky se pomalu poroučejí. Uklidnili mě, že botky mají vydržet rok. To mě tedy uklidnil…

Den D -2: odpočinek (čili práce), kašel se nelepší. Jím těstoviny a kuřecí maso. Máme doma 40 flašek vína – jsem čistý.

Den D -1: lehký tréning s Chlupem v Milíčáku. Kašel se nelepší, ale taky nehorší. Jím v podstatě jenom těstoviny. Zdálo se mi, že jsem zaspal start. Večer zkouším různé varianty kraťasů a trenýrek a přemýšlím, z čeho budu odřenej nejmíň. Vyhrály to ty nejolezlejší teplákové trenýrky, které mám. Večer přišla SMS od ségry, která to celý spískala a teď je na kurzu jízdy na horských kolech: “Máme přednášku o výživě před závodama a během závodů. Takže k snídani žádný bílkoviny!”

Den D: Ráno jsem ani dospat nemohl. Proběhl jsem se s Chlupem – koukal trochu divně, takhle brzo po ránu ještě se nikým neběhal. Snažím se do sebe natlačit misku vloček s vodou – je mi nějak blbě a mám strach, aby nebyly plesnivý a já se nezhroutil v křečích na pátém kilometru. Nakonec do sebe cpu ještě nějakou speciální kašičku “před aktivitou”. Poslední pomazání, obléknutí se rovnou do závodního. Naskládal jsem na sebe všechny gelíky a tabletky tak, aby se okolo mě při běhu nemlátily a volným klusem jsem vyrazil směr metro.

Tam se už scházeli převážně mládenci s modrými batůžky s výmluvným datumem, ze kterého bylo patrno, že máme společnou cestu. Do metra přistoupil kamarád Mirek, který mě kdysi hecoloval (ještě před nemocí) ať na to du, takže jsme si měli o čem povídat.

U vstupu do šaten jsme se rozešli a já už hledal bratrance Martina. Cesta k šatnám byla beznadějně ucpaná – já byl převlečený, Martin provedl striptýz v koutečku a po chvilce prodírání davem se nám podařilo odevzdat batohy do šaten. Hurá, na start.

Šli jsme totálně zabetonovaným Staromákem totálně zabetonovanou Celetnou až skoro k Prašné bráně, kde byl koridor nás – prvoběžců. Nervozita stoupala. Dostavili se všechny správné pocity před startem: chtělo se mi na záchod (ráno jsem ze sebe něco vytlačil, ale mohlo to být lepší), chtělo se mi zvracet. Organizátoři mi nabrali kotník železnou zábranou a měl jsem žízeň. Martin vyprávěl, jak ho ráno na zastávce autobusu nějaký spoluběžec oslovil: “Máš náplasti na bradavky?” a při nechápavém výrazu Martinových očí mu je vnutil. “A hádej, kde je mám!”, pravil Martin a hlavou pohodil směrem k šatnám. Skupina před námi se najednou posunula dopředu – my za ní. Z oken mávali lidi – v jednom okně to vypadalo na přerušený velmi, velmi, bujarý mejdan, který vlastně ani nepřerušili. Dav se opět rozešel, a šlo se volným krokem a začala k tomu hrát Smetanova Vltava, zkrátka Marathon začal. A za chvíli jsme se i rozeběhli, takže jsme startem probíhali zhruba v čase 00:09:a nějaký drobný.

Vyrazili jsme s Martinem bok po boku Pařížskou. Cíl byl jasný: být rychlejší, než Luboš. Luboš se totiž před už pár lety s Martinem vsadil, že to dá. Lehce potrénoval a jsa bývalý horolezec to dal – v čase nijak oslnivém, ale rozhodně ne zahambujícím. Na to, že je již několik desítek let praktikující kancelářskou krysou a ve volných chvílích chalupářem, slušný výkon! Teď byla řada na nás. Proplétali jsme se davem a předbíhali další a další závodníky. Nálada byla skvělá, běželo se lehce, kapely hráli. Občas jsem mu trochu utekl, vždycky mě dohnal. Přeběhli jsme Vltavu a proplétali jsme se uličkami okolo Malostranské. Když jsem se vrátili k Vltavě, najednou byla první občerstvovačka a já zjistil, že už jsem vlastně za ní a že k dispozici jsou už jenom houbičky s vodou. Sakra! No, aspoň jsem si namočil šátek. “Stihnul’s tu občerstvovačku?” houknul jsem na Martina “Ne!” jasná odpověď, “no nic, 10 kilometrů vydržíme!” jasně že jo!

Fakt zvláštní pocit. V místech, kde se nezřídka hrkám autem rychlostí, se kterou bych se mohl kvalifikovat na šnečí závody, teď nejsou auta žádná (jenom nasupení řidiči v protisměru – jejich problém, dneska je to tady naše) a já teď valím spolu s davem osmi tisíc lidí, jako rozbouřená řeka, připraven všechno co mi přijde do cesty smést. U Vltavské předbíhám chlápka, co má na zádech nápis “Dnes běžím maraton číslo 372!” Ten snad nedělá v životě nic jinýho. “Tak co? Další čárka?” pokouším se navázat konverzaci. “To ještě není jistý!” odpovídá chlap a je mi jasný, na rozdíl ode mě ví, co nás čeká.

V Libni svkělá bubnovací kapela – úplně mě polilo a nabilo. Tuhle občerstvovačku už jsem nepropás’, dal jsem si vodu a jonťák – to znám z kola, to se nesmí podcenit. Valíme přes most a zpátky do centra. Před Husákovým tichem televizní kamery. Lidi mávají, všude samé úsměvy. Máme za sebou prvních deset kiláků. Dáváme další občerstvovačku, kopu do sebe první gelík. Těsně před tunelem je dechovka – konferenciér a asi i zpěvák povzbuzuje, co se do nás vejde a my mizíme v tunelu. Italové spustí zpěv, ten se nese tunelem a všechno rezonuje. Asi v půlce je najednou zúžení a nastává střídačka štafet. Majk, kamarád z Dobříše, čeká na jednu takovou štafetu na 20 km.

Vyběhneme z tunelu a valíme kolem nemocnice Na Františku, hotelu Interkontinental, Pařížskou do kotle na Staromáku – všechno hraje, všechno fandí. Proběhneme Prašnou bránou a postupně běžíme přes Příkopy na Národní a kolem Divadla podél řeky směrem k Mánesu. Pod Vyšehradem letmá odbočka až za Nuselák a zpátky k řece – a hele, sprchovací stan, hned jsem ho vyzkoušel. Zatím není vedro, ani zima, je fajn, pořád se běží lehce. Probíháme pod Vyšehradskou skálou, kolem všeho co je v Podolí, pořád dál směrem k Baranďáku.

Další občerstovačka, střídání štafet (Majka jsem nezahlíd’) a otočka. Máme za sebou půlmarathon. Začínám trochu cítit nohy. Okolí začínají lemovat borci, co protahují křeče. Že by krize i u mě? To zmáknu, 30 kiláků ještě nikoho nezabilo. Pro jistotu zvolním tempo -už nepředbíhám lehkonoze ostatní, ale zatím se držím okolního tempa. Dalších deset nějak dám a pak se holt uvidí. Hážu do sebe další gelík a je jasný, že banány už vynechávat nebudu. Běžíme zpátky na Palackého náměstí, pak přes řeku k Andělovi a zpátky k řece, po Strakonické až skoro k tunelu Mrázovka – dlaší otočka, další občerstvovačka. Martin už se mi někde ztratil, už se mi neběželo tak lehce, jako prvních dvacet kiláků, pauza na toaletu v blízkém křoví mi přišla vhod.

Pokračuju po nábřeží směr sever, nohy bolí, a asi .. no jo, křeče do obou stehen. Sakra! Přede mnou deset kiláků a já mám křeče do stehen. Rozkoušu jednu tabletku, co jsem si s sebou vzal. Práskám poslední gelík – ten má vydržet až do cíle. Vyhlížím občerstvovačky, sice jsou, ale jenom s vodou. Už dávno kolem nich neprobíhám. Pěkně zvolním krok, v klidu si sleju dva kelímky do jednoho (nějak na nás šetří) a pokračuju v “běhu”. Pod Petřínem na mě mává Ája. Už jenom trpím. Oznamuji, že čas 03:15 už asi nedám. Oblepil jsem ji potem co se vešlo a pokrčoval v trpění dál. Balónek vodičů na 04:00:00 už kolem mě dávno proběhl.

Ploužím se ploužím, nohy bolí, lidi, které jsem dřív předbíhal, teď předbíhají mě. Nejsem ale jediný, kdo má problémy. Co chvíli to někdo rozchází. Když běžím okolo Vltavské, ptám se zdravotnic, jestli nemají něco na křeče, prej ještě kilák na občerstvovačku. Jo, to dám. Kilák na začátku a kilák na konci, to jsou dva kvalitativně zcela odlišné kiláky. Nakonec i ten můj uběhl a já si nandavám plnou hrst soli a zapíjím joňťákem. Nevím, jestli si něco nenamlouvám, ale okamžitě to povolilo. Soukám do sebe ještě banány, omývám se vodou (to mě taky vždycky překvapilo, jak mě prostá voda vylitá na hlavu povzbudila) a valím dál.

A ani ne za dva kiláky, je to tady zpátky. Sakra, už jenom asi 7. To je jako z Roudnice na Říp – to bych dal i po jedné noze. Cucám poslední chemii, kterou jsem si s sebou nesl – tabletku. Nějak si sugeruji, že to pomáhá. Česká televize už to zabalila – není komu mávat do kamery. Už pár kiláků mi pěkně tuhne šíje – vypadá to, že na lopatkách mám svaly, o kterých jsem do teď nevěděl. A vlastně jsem v pohodě, trochu cítím kyčle, ale nebolí mě chodila, puchejře nemám (to jsou ty nové kosmické ponožky), kolena drží – jenom nemůžu a kromě toho mám křeče ve stehnech. Před tunelem je pořád dechovka a pořád povzbuzujou a hrajou skvěle.

Kdo by vám snad říkal, že Husákovo ticho je kousek od Interkontitentalu, nevěřte mu. Je to sviňsky daleko. Před nemocnicí na Františku jsem potkal Jardu. Hurá. Běží se mnou snaží se mi rozptýlit hlavu. Celkem se mu to daří, ale ty nohy fakt bolí. Už mě předběhnul i kluk, co to snad celý běžel na boso – každopádně teď na boso je. Kousek před Kontíkem to vzdávám – alespoň pro tentokrát – potřebuju si dát 30 m pauzu. Jarda mě zkouší ukecat, ale já vím, co moje nohy potřebujou. Já vím, že si to sedne a že se zase rozeběhnu a že to dorazím, ale pro teď potřebuju pauzu. Za chvíli je další krize překonána, vbíháme do Pařížské, Jarda se trhá – dík, vytáhnul jsi mě v z nejhoršího, na křižovatce ještě na mě mává Majk – už je na cestě domů, ale aspoň jsme se viděli.

Utíkám Pařížskou a proti mě jde naproti stále stoupající hluk. Ani po čtyřech hodinách fanoušci neodešli a fandí a povzbuzují. Proti mě fotograf a já zjišťuju, že kromě stehen mě chytá křeč už i do lýtek. Asi by bylo hodně efektní se mu svalit před objektiv.

42km zdolán. Kurňa, ještě skoro 200 metrů. To je až támhle daleko, a potom to není na kraji toho náměstí, ale skoro uprostřed! Nicméně, nakonec jsem se tam doplazil, časomíra ukazovala něco okolo 04:14, což se ukázalo být po odečtení času, který jsme ztratili na začátku celkem přijatelných 04:05:26. Martin krásných 03:46:něco – skvělej výsledek.

Následovalo focení, paní, co mi sebraly čip ze startovního čísla, medaile, focení s medailí, hlavně občerstvovačka, kde jsem se napral solí a banánama a pomerančema a vodou. Belhal jsem se do šatny, nechal jsem si na medaili vytisknout jak byl dobrej.

Kolem postávali borci frontu na masáže – masérů byla halda, ani se nezastavili, ale mě to za to nestálo. Potkal jsem Áju se Šťopínem a Jardu. Ája prohlásila, že vypadám fakt špatně… to už NĚCO znamená!

Čili výsledný dojem: skvěle zorganizovaná akce, perfektní atmosféra, skvělí lidé na trati i kolem ní. Tenhle zápis je nejvíc o mě, o mých pocitech. A je to tak proto, že do cca 27 km jsem měl čas a sílu koukat kolem sebe a celkem si to i užívat. Prvních dvacet bylo vysloveně na pohodu (10km – 0:59:47, 20km – 0:53:16) pak už to se mnou šlo z kopce (30km – 0:59:32, 40km: 1:07:32) a poslední dva kilometry mi zabrali skoro čtvrt hodiny – já měl dost co dělat, abych se soustředil aspoň na sebe, natož na okolí. Ocitnul jsem se tedy na druhém břehu a zvu vás sem k nám, Marathóncům. Ale do příště mám rozhodně co zlepšovat.

P.S. Odřenej ani moc nejsem, jenom mám dva šlicy okolo pasu.

P.P.S. Regenerace probíhá skvěle. Jednak díky sachariďáku, který jsem si připravil ještě doma a po doběhnutí jsem ho do sebe kopnul, a jednak díky zdravotním elastickým nadkolenkám, které se dávají lidem v nemocnicích před operacemi, tuším aby se předešlo trombóze (opravte mě, jestli kecám). Každopádně jsem doma jedny našel a okamžitě aplikoval. Dneska (den D+1) mě nohy vlastně nebolí a byl jsem si už v rámci regenerace zaběhat – pohoda.

P.P.P.S. Sakra, Tvrďák je za ani ne 2 měsíce, a já letos ještě neseděl na kole, nemluvě o plavání…

Další fotky