Rok se s rokem sešel a doma začal boj o zdroje – o procesorový čas. Rodiče už měli snad všechno v T602, na psací stroj se prášilo v rohu. Koupil se nový stroj a po čase rodiče koupili modem a šlo se připojovat.

Muselo to být okolo Windows 3.1, modem byl značky Zyxel a roztomile blikal a chrčel při připojování. Táta tenkrát se slavnostním výrazem prorocky prohlásil, že on se toho nedožije – mě ale čeká doba, kdy být na internetu bude pro každou firmu nutnost. Platilo se od minuty připojení, která utíkala neskutečně rychle. První e-mailová schránka jachymc@email.cz (už nefunguje), ICQ.

Podtrženo, sečteno: Díky Internetu dělám dneska co mě baví, bydlím kde bydlím, viděl jsem, co jsem viděla a naučil jsem se, co umím. Nechci říct, bych bez Internetu žil nějaký chudší, méněcenný život. Ale doba, kdy největší studnici vědomostí pro mě představoval Ottův slovník naučný je pryč. A vlastně jsem celkem rád, že je to tak, jak to je.

A dnes už není doba statických a neměnných kategorií, kdy A bylo vždy jen A a B vždy jen B. Dnes dobře víme že A může často zároveň být B a B zároveň A. Že B může být nejen B a ale i A a C stejně jako C může být nejen C ale i AB a D a že za jistých okolností dokonce F může být nejen OQY, ale třeba i Ň.

– Zahradní slavnost

Nemohlo to začít lépe – po Břístvi mě krásně bolelo koleno, na nějaké trénování nebyl čas (byl jsem se jenom lehce proběhnout na asi 10km po okolí), v pátek jsem si sjel do opravny, kde mi přihnuli přesmykač, takže začal trochu přesmykovat i na nejmenší tác a vyměnili brzdové destičky v přední brzdě, takže jsem normálně začal brzdit. Na Břístvi mi došlo, když jsem zastavil natvrdo o spadlý strom předním kolem, že s tou brzdou musím něco udělat.

Jinak letošní příprava je z mé strany žalostná. Naběháno nějak mám, ale na kole jsem letos ujel už asi 100km a těsně před Bříství jsem naplaval asi 2 km – polovinu standardního tréningu v loňském roce.

Na Rykot jsem se ale těšil, fotky ze závodu vypadaly sympaticky, trasa z mapy rovněž. V sobotu jsem si sbalil svých pět švestek a vyrazil do Dřevěnic. Přivítala mě milá, takořka domácí atmosféra. Sokol Dřevěnice má něco z Vlašky – co do formy i obsahu. Po registraci jsem se přesunul do depa u rybníka Hlíza a našel jsem si až úplně vzadu místečko na stojanu. Místa nebyla číslovaná a nakonec jich bylo i málo, takže kola byla poseta různě kolem.

Šel jsem se ještě rychle zoběhat po trase horského kola, abych věděl, co mě čeká na prvních metrech. Červené šipky označující běžeckou trasu, které vedly kamsi nahoru po skále jsem ignoroval – to bude jistě omyl a vše se vysvětlí. I trasa pro horská kola vedla v prvních metrech do nepříjemně prudkého kopce. Usoudil jsem, že to bude na preventivní protikřečový octík hned jak vylezu z vody.

Vrátil jsem se akorát na start žen a dívek. Rybníček bahňáček už byl zvlněn rozplavávajícími se borci, děvčata seřazena na hrázi. Po slavnostním hvizdu holky odstartovaly směr bóje a my sledovali, co se bude dít. 4 minuty po nich startovali veteráni, my – normální chlapi – jsme startovali s 8 minutovým zpožděním. Holky plavaly okolo bóje, a, hurá, na kolík na druhém břehu. První borka, vylezla z vody, kde se poslední metry brodila bahnem, oběhla kolík a hupla do vody rovnou ze břehu. Dav zašuměl. Borka se ale zvedla, ukázalo se, že hodila šipku do místa, kde je vody ani ne po kolena, ale na štěstí se zapíchla do bahna, a pokračovala zpátky k hrázi – dobře to dopadlo. To jsme už pomalu startovali my.

S hvizdem píšťalky jsem hopnul do vody a nastala klasická mela, kdy mi někdo několik temp lezl na záda a chvíli jsem zase lezl na záda někomu já. Když jsem plaval okolo bójky, vypadalo to, že mi všichni odplavali a já se potácím někde na chvostu. Asi ve dvou třetinách cesty ke kolíku jsem si všiml, že jsem jediný,kdo plave, ostatní se snažili běžet – záhy jsem nahmatal rukama bláto a došlo mi proč. Delfínoidními přískoky jsem se brodil bahnem a když jsem obíhal kolík, tak jsem se trochu rozhlédl – byl jsem na chvostě vedoucí skupiny, to nebylo tak špatné. Probrodil jsem se bahnem zpátky do vody a po několika kolizích s člověkem, co plaval zhruba stejně rychle, jsem se dohrabal až k hrázi.

Protože mezi depem a hrází byla štěrková cesta, mely mnozí borci botky připravené i s ručníky už na hrázi. Tím jsem ostentantivně pohrdnul a přeťapkal do depa, nandal botky. Ještě sice nemám triatlonový drez (ale už je objednaný!!), ale osvědčilo se mi plavat ve starých cyklo elasťácích. Odpor vody je znát, ale přežít se to dá a s převlíkáním se člověk opravdu nezdržuje. Takže ponožky, botky, octík, brejle, helma. Rukavice mám v kapsách v trikotu – nasadím je, až bude klidnější úsek – a vzůru do kopce.

No, klasika, co jsem nahrabal při plavání, o to jsem přišel při stoupání. A při dalším dalším stoupání jsem se propadal hloubš a hloubš. Asi jsem už starej. Alespoň že cesty byly široké, takže mě mohli ostatní celkem pohodlně objíždět. Cesta vedla v podstatě výhradně lesem. Trochu blátíčka bylo, trochu písečku. Celá cesta byla skvěle značená, včetně nebezpečných míst. Na některých sjezdech dokonce stáli dobrovolníci s píšťalkami a dávali jasně najevo, proč tam stojí. U jednoho takového sjezdíku jsem si asi 3 metry za takovým upozorňovačem s gustem těch pár šutříků přeskočil, abych v zápětí po dopadu zjistil, proč tam pískal – ohromný šutry, který se fakt nedaly jet nad 20km/h. Dobržďoval jsem stoje na předním kole (nové destičky se hodily) – dobře do dopadlo. Přibližně od té chvíle se datuje zvláštní zvuk v zadním kole – doufal jsem, že to je jenom jeden drát (byl).

V podstatě celou první polovinu jsme stoupali na kopec Kumburk, abychom druhou polovinu mohli jet dolů. Celou první polovinu mě tedy lidi předjížděli (ale pár holek jsem taky dal :-P) a druhou už mě jich tolik nepředjelo. Sjezdy z Kumburka opět super – široké, přehledné, rozdhodně ne nudné. Na přejezdech na silních dobrovolníci, v ostrých zatáčkách dobrovolníci – skvělá organizace. Přes kořeny jsem se dokodrcal do depa, zahodil helmu, nazul botky a vyrazil na ten běh. Na cyklo rukavice nakonec nedošlo.

Tak přece jenom to nebyl omyl – běželo se do fakt hnusného kopce. Tedy spíš se lezlo po všech čtyrech. Nahoře sice byla občerstvovačka, tu jsem v podstatě vynechal – byl jsem napitej ještě z kola. Pak se běželo nějak po rovině a samotného mě překvapily dvě veci – že se mi běží celkem dobře, a že me zase někdo předběhl. Nechal jsem to být. Dávno už nezávodím abych se poměřil s ostatními, ale abych se poměřil se sebou.

Jenže jsem začal být na dohled závodníkovi, který mě vzal na kole a chvíli jsme okolo sebe kroužili, až mi na sjezdu (!) ujel (asi stárnu). V dalším kopci (opět nepříjemně prudká záležitost) jsem ho vzal, stejně jako kluka, co mě před chvílí předběhl a další dva závodníky. Jenomže hned po občerstvovačce se zase běželo do kopce a ten kluk měl zase víc sil. To snad není možný – 4km a tolik kopců. Pak se ale běželo už dolů. A já měl pocit, že asi budu zvracet. A to se mi nechtělo. Držel jsem s na dohled.

Seběhli jsme zpátky do Dřevěnic a následovala cílová rovinka. Nasadil jsem svůj pověstný finish a jeho náskok podstatně zkrátil. Jenomže pak mi nějak vypověděly nohy. Chvíli jsem držel tempo silou vůle, ale když jsem na zemi zahlédl nápis “200 m”, došlo mi, že ho už nedám, a tak jsem alespoň udržoval uctivý odstup. Dobrá zpráva – i přes to, že jsem se fakt snažil, se to tentokráte obešlo bez křečí.

Dorazil jsem do cíle v čase 1:32:05 – na začátku druhé půlky startovního pole.. Chvíli přemejšlel, jestli budu zvracet nebo jo, ale dobře do dopadlo. Po jablkách, melounu, ionťáku, troše relaxace jsme se přesunuli do Sokola. Následovalo pivečko, řízeček, vyhlášení výsledků (nehrychlejší 1:10, holky kolem 1:30 – těm ještě stačím, nejmladší závodníci 10 let!) a já se po chvíli zevlování vrátil k rodině.

Každopádně hodně moc hustá akcička a vřele doporučuju všem. Organizace skvělá, trasa skvělá, atmosféra skvělá. Účast zatím ne nad kapacitu (cca 100 lidí). Jediné co – voda v rybníce. Ale to je problém české krajiny obecně, ne jenom rybníčku Hlíza. Jsem rád, že jsem v okolí našel náhradu za Tvrďáka, na kterého jsem se letos “z rodinných důvodů” nedostal.

Co z toho vyplývá?

Že nikdo nemá nárok na nic.

Máme snad všichni šanci dostat se např. do IKEMu, protože tam se přece dělá medicína na špicce vědeckého poznání? Co rozhoduje o tom, jestli se nám dostane lepší nebo horší péče, dostaneme-li se k odborníkovi či nikoliv?

Jako za socialismu – známosti.

A jak to, když platíme takové strašlivé zdravotní pojištění, není dost peněz ve zdravotnictví pro doktory?

No mimo jiné i proto, že dneska sice zase až tak často neumíráme na celkem závažné nemoci (rakovina například, i s HIV se dá celkem žít), ale ty lékařské postupy, na úrovni současného vědeckého poznání, jsou čím dál víc dražší. A to je holt fakt, se kterým se taky nedá nic dělat.

Takže máme dvě možnosti: buď naši odboráři (a vůbec my všichni, ale hlavně oni, protože přece vytvářejí hodnoty, na rozdíl třeba ode mě), začnou makat víc (nebo můžou být efektivnější, to je dohromady jedno), takže odvedou do systému více peněz a pojedeme dál. Nebo se to musí celé nějak změnit – přivézt do sytému více “jiných” peněz a ušetřit ty, které tam už jsou.

Takže za “a” ušetřit:

Pokud vím, tak “za Julínka” to bylo poprvé, co bylo ve zdravotnictví doste peněz na rakoviny. To jde totálně úplně mimo moje chápání. Dovedete si to představit? “Tak pane Čepický, máte rakovinu. Ale my teď nemůžeme přijímat nové pacienty s rakovinou – vyčerpali jsme limit od pojišťovny. Tak s léčbou začneme za rok, ano?” Tohle se teď nedávno dělo lidem s snad ještě horší nemocí (i když tady těžko porovnávat) – s roztroušenou sklerózou. Jo, ale paralen na recept byl zadarmo.

Julínek zavedl poplatky, aby lidi nechodili zbytečně k doktorům. Heger chce (a i jiní chtěli) provézt mimo jiné i reformu v tom, že léky do 50,- kč (či tak nějak) na na kasu ze zásady nepůjdou. Prostě chřipku si budeme platit sami. Tím v systému zbude víc peněz. Nechápu, jak to, že někdo (ti odboráři, co jsou slyšet) tuto argumentaci nedokáže přijmout. Asi je to tím, že v životě nebyli opravdu nemocní a nepotřebovali odbornou a hlavně drahou péči. Nemají tucha kolik to stojí, zachránit život. Nechal si někdo z nich vyjet výpis z pojišťovny, kolik ji vlastně stojí? Já ANO! Nebo z jiného soudku: 100,- za noc v nemocnici? Ob den čisté povlečení, sprcha, 3x denně jídlo a lidé hovoří o likvidačních cenách? Ale no tak!

Takže za “b” přinést nové peníze:

Takže ještě jednou: všichni máme nárok na všechno. Jenomže si to nemůžeme dovolit (z finančních a kapacitních důvodu). Nápad: co kdybychom všichni měli nárok na nějaký standard a specialitky, ať si lidé platí. A nemusí to platit komplet, zaplatí jenom rozdíl mezi standardem a tím lepším. Nakonec povedou obě metody ke stejnému výsledku, ale některá holt bude příjemnější.

Lidi si to budou moct zaplatit na dřevo, protože si na to našetřili, nebo se připojistí, protože jim to za to stojí. A pokud ne – nic se neděje, pořád je někdo dá dokupy a budou zdraví. Místo odlehčené sádry normální sádra. Má se za prokázané, že zubní kaz je civilizační nemoc. Kdo má kazy, jí cukr a nečistí si zuby. Proč mu tedy platit plomby?

Ono se to vlastně děje už dneska. Jenomže se to pohybuje na úrovni známostí, šedá ekonomika. Všichni víme, že když chcete u porodu konkrétního lékaře, něco to stojí. Pokud opravdu potřebujete vyměnit kyčel “u pana profesora”, musíte si zaplatit “nadstandardní pokoj” v domluvené nemocnici a ještě něco přihodit “bokem”. A nejsou to stokoruny.

A nebylo by lepší, tohle všechno zlegalizovat? Mít ceník? Moci se na to pojistit? Víte, že lidi s roztroušenou sklerózou od určitého stupně vývoje nemoci už nedostávají léky, které jim ale pomáhají, protože jsou pro společnost neperspektivní? A víte, že i když si tito neperspektivní lidé chtějí tyto léky koupit za vlastní, protože pořád ještě pracují (hlava jim holt funguje), tak to udělat nemůžou? Protože naše zdravotnictví je přeci zadarmo!! Lidi chtějí platit (nadstandard, léky na které nedosáhnou), můžou platit (mají na to), ale nesmějí! Takže do zdravotnictví nepřitečou peníze, které by se mohly použít třeba na ty vyší platy. A jde to pěkně bokem, přes šedou ekonomiku.

ALE

Jo, i já vím, že idea to může být hezká. Ale až to projde parlamentem (Rath, Sobotka, komunisti, Škromach, … jééžiši, jak jsem rád, že nemám televizi!!) …

Já vím, že poplatky měly mít POUZE regulační funkci – a ono se s nimi stále víc začíná počítat do přijmů a už se čachruje s jejich výší a objemem.

Jenže něco se prostě udělat musí. Heger vypadá, že to chce alespoň zkusit a já mu (stejně jako před tím Julínkovi), jako pacient (a ohrazuji se proti tomu, aby mým jménem hovořil KDOKOLIV z organizace jménem Svaz pacientů České republiky, kde mi nikdo nepodpověděl ani na banální e-mail) mu držím palce.

V Dejvicích jsem potkal Hondu Insight s ohromnou fotkou Bedřicha Moldana (TOP 09). Nic proti straně, či snad pánovi, ale ptám se po účelu: Člověk, který se profiluje, jako “pan ekolog”, nechá po Praze jezdit auto. Auto je hybridní.

Pokud chce oslovit “horních deset tisíc”, prosím. Pokud chce oslovit “ekologické” voliče – jak?? Po Praze krouží úplně zbytečně auto – už to samo o sobě je blbost. Auto, je sice hybridní, ale ouha i Hummer je “ekologičtější”, než Prius, natož Insight. Takže moje otázka: sleduje tím pan Moldan něco? Jestli ne, a jenom vidím souvislosti tam, kde vlastně žádné (úmyslně) nejsou, tak pardon.

Jiný hezký příklad: celé metro “C” je polepeno plakáty místní (Jižák – Praha 11) odnože ODS, kde je pěkně odškrtáno, jak se plní sliby. Tedy nic proti tomu, každý se musí pochválit, jinak to za něj nikdo neudělá. ALE, chlubit se tím, že se začal stavět bazén, zatímco “naši předchůdci jen slibovali”, to je hodně odvážné, vzpomeneme-li, že co paměť sahá, předchůdci byli VŽDY z ODS. No, a po čtyřech letech u vesla, “už” začali stavět. No, těch odškrtaných slibů je víc zajímavých, ale pravda je, že už jsem přece jenom mimo.

To se fakt musí lidem TAKHLE podbízet? Takhle nás oblbovat?

To máme ale krásné propojení moci výkonné s mocí zákonodárnou – i když kam se to hrabe na poslanecké mandáty většiny minulých (a pravděpodobně i budoucích) ministrů.

Manželům jejich štěstí přeju, ať si dělá kdo chce co chce, ale neodpustím si poznámku, že ani takhle strana nemá ani své lídry lepší nebo horší, než většina stran jiných, což teprve řadové členstvo (je-li nějaké)…

Znamená to, že si okolo Frankfurtu už nedáte Handkäs mit Musik? To fakt nevím – snad jo, neobsahuje slovo “Olomouc”. Vím ale, že je to stejně na hlavu, jako europizace buřtu, rumu, brynzy a podobné hovadiny. Na kraviny je času spousta – jídlu a pití přece rozumí každý, nejvíce pak vyžraní europoslanci a euroúředníci. Ale řešení opravdových problémů, na to v EU nikdy nedojde. Standardizaci zdar!

Začali jsme registrací, kde jsme se sešli s Petrem a Kájou, nechali jsme se pomalovat a zašli na pivo. Karel si u toho zapálil a já pobaveně pozoroval další účastníky, kteří museli projít k registraci okolo nás a při pohledu na tři očíslované kouřící “sportovce” jenom nevěřícně kroutili hlavou.

Start závodu byl odpoledne, takže jsem svíčkovou od tety musel oželet. V rychlosti jsem do sebe nakopal nějaké těstoviny a vyrazil směr start. Po rychlém rozplavání jsem zjistil, že už jsou ostatní ve vodě připraveni na start. Nechtěl jsem zažít to co posledně, že se budu mlít a budu skopán od ostatních účastníků, takže jsem se začal drát dopředu, kde jsem potkal Áďu. Krátké obejmutí, a najednou už byl start a už jsme plavali. Inu maso. Nejvíc natřískáno bylo okolo bójek – po trati jsme se ještě nějak vešli. Když jsme doplavali, přeběhli jsme poloostrůvek a valili na druhé kolo – celkem 700m.

Opět jsem překonal svůj osobní rekord a první příznaky křečí se objevili hned po vyběhnutí z vody. Na to jsem ale byl připraven: u kola na mě čekala tuba magnézka. Po bleskovém striptízu jsem vskočil na oře a pádil směr kazatelna. Postupně mě doháněli a předháněli další závodníci, na to jsem ale byl připraven a jel jsem v klidu dál svým tempem. Dokonce to vypadalo, že předjedu jednu holčinu, která tedy musela zaplavat přímo excelentně, ale v tom nejlepším kopci mi spadnul řetěz. Zanadával jsem, spadnul z kola a začal bleskově řešit, což se celkem podařilo. Tentokrát jsem Kazatelnu vyjel bez většího zaváhání, na rozdíl od loňska, kdy se mi křeče zakously do obou lýtek. Po sjezdu k oboře jsem ale cítil, že by to něco chtělo a to něco byla cucací tabletka, kterou jsem zapil další půlkou magnézka. Vyfuněli jsme na Stožec a následoval sjezd – a více méně v místě, kde jsem loni upadl, teď byli borci, zpomalovali nás – okolo jedoucí a jeden z nich ležel na zemi. Prej už je všechno v pohodě (když jsem kolem tak už hejbal nohama a koukal, ale prej ho málem rozdejchávali – z toho plyne ponaučení, že helma může být dobrá jenom jednou za život, ale i to stačí). Mírně otřesen jsem valil po severní straně Brd směr východ po lesní cestě, do kopce, z kopce, přes kořeny do kopce – tentokrát bez upadnutí a opět kolem Kytína z kopce. Pod kopcem občerstvovačka. Protože jsem ji čekal, vyprázdnil jsem důkladně flašku a připravil se na doplnění zásob. Nějaký banánek by se taky šiknul. Jenomže stavte ve čtyřicítce, když to tak hezky jede, že. Takže jsem zůstal věren své tradici a první občerstvovačku jsem vynechal.

Pět kiláků nebyl problém, dojel jsem do depa a tam už mě stíhala Mája – furt jsem čekal, kdo z naší bandy mě vezme a ono to byla až v depu Mája. Jenomže – já měl letos natrénováno, takže to nebude problém. Obul jsem svá nová Mizuna a vyrazil na trať. Po prvním kilometru mi stehna zkameněla a já se začal proklínat za to, že jsem nechal tubu a půl magnézka na kole. A začali mě brát první borci a než jsem se jakž-takž rozběhl, bylo jich přede mnou dvacet nebo třicet. Ti co mě míjeli se mi snažili pomoct, mě ale nebylo pomoci. Křeče povolily tak po třech kilometrech, zbývajících 5 to ale na moc vyskakování nebylo. Do cíle jsem se doplazil na 48 místě.

Nejvíc překvapil Karel, který sice z vody vylezl skoro poslední, ale všechny vzal na kole a v běhu. V cíli se usmíval šťastnej jak blecha, a říkal, že to bylo tím dresem. Karel totiž běžel v zbrusu novém triatlonovém dresu Brdman Advanture. Míla se po doběhnutí Karla ptal, co za prasečiny mu Áďa za ten výkon slíbila. Karel jenom říkal, že mu to dneska prostě sedlo, každopádně velkej respekt!

No a já budu muset do příště fakt natrénovat to kolo, protože jít vyšťavenej na běh – ať mám naběháno jak mám naběháno – to se fakt nedá. A hlavně nezapomenu na cestu octíky.

1. Mapa je ve Flashi. Doufal jsem, že se od této technologie, v souvislosti se současným vývojem (HTML5, Google mapy, nepodporování Flashe Applem, …) už ustupuje. Asi jsem se mýlil. S tím souvisí i moje výtky na ovládání mapy: např. nejde nakreslit box pro rychlé zoomování. Nenašel jsem nástroj na zjištění podrobných údajů k nějaké zátěži: prostě jenom bod v mapě od určitého měřítka s popisem, ale podrobné informace nikde.
2. Myslel jsem si, když jsem psal tiskařský modul pro jedny naše mapy, že primitivněji už to nejde. Jak jsem se zmýlil. Uvedená aplikace tiská rovnou na tiskárnu, bez náhledu, bez možnosti uložit výsledek do souboru – alespoň na Ubuntu se to tak chová.
3. A nakonec mě mrzí, že všechna data nejsou dostupná přes webové služby, konkrétně historická mapa leteckého snímkování, abychom si mohli takovou mapu načíst i do desktopových GISů. Takhle je to na koukání, ale nepoužitelné (odkaz na WMS službu jsem na stránkách Cenie ani Geografické služby AČR nenašel).

Mapička je to hezká, cožpak o to (když zapnu flash), ale použitelná? K informacím se člověk nedostane, je to jenom na koukání, ale k čemu to teda je? Asi “jenom” k prezentaci. Hmm..